Troška Baldachýnu

Pro ty z vás, kteří se nezabývají filmovým uměním dostatečně dopodrobna bych rád připomněl, že v prvním díle této úspěšné komedie si režisér se svou příslovečnou lehkostí vystřelil z několika českých filmových publicistů: Mirky Spáčilové ("Á... paní Spáčilová, vy jdete na to anonymní vyšetření na AIDS!"), Jana Jaroše (ten je tam, tuším, zpodobněn coby postižený neustále srandovně padající z kolečkového křesla) a Dariny Křivánkové z Lidových novin. Pamatuju si na hlubiny zoufalství, v nichž jsem se po zhlédnutí Kameňáku ocitl.

Svěřil jsem se tehdy Mirce Spáčilové a můj stav popsala takto: Na druhé straně nelze zamlčet, že [Kameňák]dokázal i jeden husarský kousek: zcela rozklížil obec filmových kritiků. Podle několika z nich totiž Troška pojmenoval nejubožejší figurky Kameňáku, čímž ranil kritiky, které vynechal. Například zhrzený Tomáš Baldýnský žádá, aby byl zparodován aspoň v druhém díle Kameňáku, neboť tento druh pomsty považuje "za vstupenku do lepší společnosti". A to kolegyně Spáčilová volila ještě slabá slova - nebyl jsem raněn, ale zcela devastován. Ovšem tušil jsem, že můj den přijde. A je to tady.

Přitom jsem měl všechny předpoklady k tomu být už v Kameňáku 1 (teď mám tak trochu pocit, jako bych byl nějaká druhá liga). Režisér Troška například s velkým zaujetím hovořil v rozhlase o mém návodu "Sestavte si vlastní pohádku", jímž jsem na základě zážitku z pekla... ehm... zážitku z filmu Z pekla štěstí II umožnil prakticky každému, aby si za pomoci čtvrtky, nůžek, několika barevných fixek a prostorného klobouku vytvořil své vlastní z pekla štěstí ("Napište na kartičky jména všech pohádkových postav, na jaké si vzpomenete. Vložte do klobouku. Vylosujte sto pět z nich, složte do balíčku a promíchejte - tím vytvoříte děj..."). Přesto se na plátně místo mě promenuje nakažená Spáčilová a kretén Jaroš. Naštěstí se to v druhém dílu změní.

Rád bych proto poděkoval Zdeňku Troškovi za unikátní možnost, kterou v dnešním Baldachýnu mám.

Ano, je to tak. V novém filmu Zdeňka Trošky údajně HELENA VONDRÁČKOVÁ coby psychiatrička vysloví mé jméno. Nemusím samozřejmě dodávat, že v té chvíli veškeré mé problémy s erekcí nenávratně zmizí, protože Helenka je zkrátka... Helenka. Ta zpráva je zkrátka příliš dobrá na to, aby to mohla být pravda. Jako zkušený filmový publicista navíc vím, že ještě zdaleka není vyhráno. Obraz se nemusí na place podařit (třeba proto, že mám příliš komplikované jméno na to, aby se ho Helence podařilo bez zakoktání vyslovit) nebo můžu taky skončit na podlaze střižny.

Někomu by mohlo snad připadat divné, že mi na tom tak záleží. Jenže pro ubohého filmového publicistu je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Zatímco novinové články padají jeden za druhým do propadliště zapomnění, filmy jsou věčné. A nejde jen o velkorozpočtové trháky jako Titanic, ale i vyloženě levné až nezávislé snímky, jakým byl i první Kameňák, který dokázal zalidnit kasárna dvanácti komparsisty. Každý film má své místo ve filmových encyklopediích a paměti odborníků.

Dodnes si například pamatujeme, že prvním tvrdým pornofilmem natočeným v americkém Portlandu je slavný Sirens Along the Willamette z roku 1924 a že penetrační scéna mezi Gunnarem Jacksnipem a Minervou Palmettovou trvala třiatřicet minut... což je mimochodem třetina prvního Kameňáku.

I když uznávám, že třiatřicet minut už hraničí s plýtváním filmovým materiálem a že hvězdy Kameňáku Václav Vydra s Janou Paulovou mají své limity. Na druhou stranu jedná se o scénáristicky a produkčně nenáročnou scénu, což jsou mimochodem při natáčení Kameňáků poměrně podstatné klady. Natáčení toho druhého bude zřejmě podobně úsporné - vyplývá to z faktu, že jeho tvůrci dokonce oslovili diváky, aby se přímo účastnili psaní scénáře. Naštěstí vyčerpávající pornoscény nejsou tím jediným způsobem, jak ušetřit. Málo používaný a přitom nesmírně efektivní způsob zlevnění filmu je používání fotografií - v ideálním případě již existujících. Například tato: (nalezena na webu ministerstva práce a sociálních věcí)...

Tento obrázek, doprovozený vhodně vybranou anekdotou (navrhuji například tuto: Přijde Mikuláš do Jedličkova ústavu a povídá: "Kdo zazpívá, dostane dáreček. A kdo k tomu zatancuje, dostane dárečky dva!" Přijde Pepíček, začne nekoordinovaně mávat rukama a dělat: "Auauauauuua..." - "A kdo bude delat kraviny," řekne Mikuláš, "dostane na zadek!" by jistě vyvolal v kině u diváků stejnou bouři smíchu jako mnohem nákladnější scéna, v níž šel Lubomír Lipský s Věrou Tichánkovou po ulici a koštoval zubní protézu, kterou si s ní právě vyměnil. "... svíčkovou a pak rum, ale nesednul ti, co?", což je okamžik z prvního Kameňáku, který bude mít navždy místo v mé paměti... hned vedle té příhody s mrkví a dvaceti deky sádla, ale to mi bylo teprve patnáct a navíc to sem nepatří.

Chápejte - snažím se jen konstruktivně pomoci, abych se mohl příští rok podívat na Helenu Vondráčkovou, jak v souvislosti se mnou používá slovo "erekce". Každý máme své malé sny. A za jejich splnění je třeba bojovat. A teď už o něčem úplně jiném...

Ježiš pardón, špatná fotografie. Ještě jednou:

Já vím, ten Rus, co prodává Hitlerův penis, už byl i v Blesku. Ale fotka nikde. Já jen... podívejte se do tý flašky. To je ale kameňák, viďte!

Hezký den!

Kašlu na Kameňák! Mám něco lepšího... Podívejte se na tenhle obrázek (ještě lépe: klikněte na něj a otevře se vám větší):

Upřeně se na něj dívejte přibližně 100 minut. Není to zábavnější než Kameňák?

A je to zadarmo!