Článek
Kevin chvíli stál na parkovišti a pak přešel na most. Sluneční paprsky prorážely mlhu a polévaly mostní pilíře zlatavou září. Šel a polykal slzy. Potkal policistku, která si ho ale ani nevšimla. Pak ho zastavila žena se dvěma dětmi a poprosila ho, aby ji vyfotografoval. Stiskl spoušť a vrátil jí fotoaparát. Když kousek poodešla, Kevin se otočil a v okamžiku přeskočil zábradlí. Najednou mu blesklo hlavou: Bože, co to dělám?!
V polovině cesty střemhlavého letu se bezděčně obrátil nohama dolů a prudce dopadl na hladinu. Potopil se do mrazivé vody a klesal stále hlouběji. Čím dál víc se stmívalo. Pocítil neuvěřitelnou bolest. Začal instinktivně bojovat, aby se dostal nahoru ke světlu. Když prorazil nad vodu, zkusil plavat k mostnímu pilíři. Bolest ho ale přemohla, začal se znovu potápět. Cítil, jak se mu něco živého otřelo o nohy.
Pomyslel si, že je to žralok, a tudíž jeho konec. Byl to ale delfín, kroužil okolo něho, jako by ho chtěl od té zrádné hlubiny zachránit. Najednou uslyšel zvuk motoru. Za minutu ho uchopila čísi ruka a vytáhla do člunu. Muž v uniformě Pobřežní stráže se ho zeptal: "Co to děláš?" Odpověděl: "Skočil jsem z mostu. Chtěl jsem se zabít." Bylo mu devatenáct.
Téměř jistá smrt
Kevin, který o svém tragickém a neuvěřitelném zážitku hovořil s reportérem listu San Francisco Examiner Mikem Weissem, měl obrovské štěstí. Přežil. Nekonečné měsíce zůstal upoutaný na nemocniční lůžko, těžké následky zranění, zlomené páteře a několika obratlů, ho sužují dodnes, ale žije.
Skoro třináct set dalších lidí takové štěstí nemělo. Některé vytáhli už mrtvé, jiní navždy zmizeli. Silné proudy v zátoce je zanesly do Tichého oceánu. Úžině, přes níž překlenul most své smělé oblouky, se od devadesátých let 19. století říká Golden Gate - Zlatá brána. Jméno nedostala náhodou. Kotvily v ní totiž lodě s prospektory, které sem přilákala zlatá horečka v devadesátých letech devatenáctého století.
Padají tváří k městu
Nejkrásnější bývá most ráno, kdy mezi jeho závěsnými lany plují cáry mlhy, mraky se trhají o pahorky kolem Východního zálivu a slunce začíná marnotratně rozhazovat zlatá zrcadélka po vlnách. Nad jejich pěnou zdobenou bílými čepičkami vystupují strohé obrysy Alcatrazu, kamenité břehy Andělského ostrova a za nimi prosvítá až neskutečná silueta San Franciska. A to bývá také poslední pohled, který vidí ti, již se rozhodli ukončit svůj život. Většina zoufalců tak padá otočená tváří na východ, k městu.
"Zdálo se mi, jako by mě voda volala, jako by mě ukolébávala," vzpomíná Ken Baldwin, který pád přežil. Ve skutečnosti má ale skok ke kolébce velmi daleko. Tělo proletí výšku 60 až 80 metrů za čtyři sekundy. Padá rychlostí 120 kilometrů a narazí na hladinu silou, která se rovná nárazu rychle jedoucího auta na betonovou zeď. Někteří zoufalci zemřou okamžitě na vnitřní zranění, jiní se zalknou vlastní krví. Naprostá většina pádů, 98 procent, je smrtelná.
Černá statistika
Podle statistiky ve vlnách ukončilo od otevření Golden Gate Bridge 27. května 1937 svůj život 1218 lidí. Skutečný počet je ale ještě vyšší, některé sebevraždy nebyly zaznamenány a těla navždy zmizela. Dvě třetiny tvořili muži, 87 procent sebevrahů žilo v San Francisku nebo v okolí.
Nejmladšímu bylo 14, nejstaršímu 84. Měli také nejrůznější povolání, postavení a osudy, nalézt společného jmenovatele nelze. První sebevražedný skok se odehrál 7. srpna 1937, kdy svůj život skončil Herold Wobber, veterán první světové války.
Robert Blyther (27) přiletěl do San Franciska z Virginie v prosinci roku 1980 proto, aby skokem protestoval proti zvolení Ronalda Reagana prezidentem. Filomeno De La Cruz (33) oslavil se svými nejbližšími v roce 1993 tradiční svátek Díkůvzdání, pak se svým dvouletým synem v kočárku zajel na most, vzal dítě do náručí a přeskočil zábradlí. Příčina? Rozváděl se a soud mu nechtěl svěřit výchovu dítěte.
Weldon Kees (40), básník a filmový producent. 18. června 1955 zaparkoval se svým autem na parkovišti poblíž mostu. Nezamkl svůj chevrolet, nechal klíče v zapalování a navždy zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Kampaně na nic
Už delší dobu usilují lidé v San Francisku o to, aby bylo na mostě postaveno vyšší zábradlí, které by alespoň ztěžovalo sebevražedné skoky. Je totiž jenom 120 cm vysoké, z parkoviště u paty mostu je sem, co by kamenem dohodil, a tak snadnost rozloučit se se životem přímo láká.
Když inženýr Joseph Strauss ve třicátých letech most projektoval, počítal se zábradlím vyšším, 160centimetrovým. Pak se ale plány upravily, protože by prý znesnadňovalo pohled na město a překrásnou zátoku a také proto, že bezpečnostní systém riziko sebevražd odstraní. Přání v tomto případě ale bylo jen otcem myšlenky.
Až do dnešních dnů už bylo v San Francisku sedm kampaní za postavení bariér, zatím se však nic nezměnilo. Skok z mostu je dále na dosah ruky jako uplynulých skoro sedm desetiletí.