Bühlerová s manželem vychovávala děti v pěstounské péči a na konci 80. let minulého století pomáhala pastorovi s narkomany. Později ale jako svůj úkol zvolila působení na nádraží. Žila tam v letech 1990 až 2013. Pak se natrvalo přesunula do domova důchodců, uvedl list Tages-Anzeiger.

Šeptající vozíčkářka trpící osteoporózou upoutávala na nádraží pozornost. Na otázky novinářů ale odpovídala, aby radši psali o bohu než o ní. Někteří Bühlerové dávali peníze, ty však odmítala. Přijímala jen kávu a slunečnice. „Kdybych musela jmenovat člověka, který je právem nazýván andělem, pak je to Frieda,” řekla její známá Jasmin Decková.

Podle ní nešlo o bigotní naivku, ale vzdělanou ženu. Poznamenalo ji však, když se s ní muž rozvedl. Manžel Deckové si myslí, že Bühlerová na nádraží představovala vítanou oázu zklidnění uprostřed neustálého shonu.

Přítomnost vozíčkářky ale některé cestující znepokojovala. Bývalá radní pro sociální věci Monika Stockerová dostávala dopisy Švýcarů i cizinců, kteří si stěžovali, že se bohaté město o stařenku nepostará. Stockerová odpovídala, že Bühlerová nestrádá a naplňuje své poslání, na něž je hrdá. Sama její osud zachytila v knize Hej, tebe přece znám (He, dich kenne ich doch).