Sangduen svou „terapii zpěvem“ vyzkoušela poprvé před šesti lety u těžce zvladatelného slůněte, které se do záchranné stanice dostalo poté, co bylo terčem pytláků. Vyděšené a zraněné mládě bylo potřeba uklidnit, aby se k němu ošetřovatelé mohli přiblížit. A právě tiché pobrukování mládě ukonejšilo.

Nebojácná ošetřovatelka začala uspávání slonů praktikovat i na dalších svěřencích záchranné stanice a setkávala se s úspěchy. Sloni začali po chvíli opravdu klimbat.

Láskyplnou péči si kromě ostatních užívá i čtrnáctiletý slon Fah Sai, který poté, co jej ošetřovatelka ovívá hadrem, aby jej zbavila much, přivine ženu chobotem k tělu. Po chvíli hlazení a zpěvu uléhá, aby si zdřímnul, to se však nepodaří. Tříletý rošťák Dok Mai na něj nalehne a ne a ne dopřát staršímu „kamarádovi“ klid.

Sloní povaha se často podobá té lidské

Sloní povaha se často podobá té lidské

FOTO: Reuters

Podle Sangduen je to dáno Dok Maiovou povahou. Je totiž žárlivý. „Sloní chování se od lidí příliš neliší. Ze zkušenosti vím, že někteří sloni jsou velmi plaší, jiní vtipní a další zase vážní. Existuje tolik různých sloních osobností! Často využívají svého silného hlasu právě proto, že žárlí,“ sdělila ošetřovatelka.

Drobná žena záchrannou stanici, kterou nyní obývá přes 70 chobotnatců, založila proto, aby pomáhala slonům indickým, s nimiž nebylo dobře nakládáno. Tato silná zvířata jsou totiž v Asii často zneužívána v cestovním ruchu, prodávána do cirkusů nebo na těžkou práci a jejich počet dramaticky klesá.