Dojíždět za prací do vedlejšího města nebo se potýkat s překážkami přímo na pracovišti je pro lidi se zdravotním postižením velkou zátěží. A proto jim mnohdy nezbývá nic jiného než zůstat doma a vyžít jen z invalidního důchodu. Naštěstí dnes už řada firem tuto situaci zohledňuje a vytváří důstojné pracovní prostředí i pro zdravotně znevýhodněné kolegy.

Dnes už řada firem vytváří důstojné pracovní prostředí i pro zdravotně znevýhodněné kolegy

Z výběrového šetření pracovních sil, které provádí Český statistický úřad, vyplývá, že míra zaměstnanosti u lidí s handicapem je pouze 23 %, tedy zhruba třikrát nižší, než kolik činí průměr v celé populaci. Velká část z nich však má takové znalosti a vzdělání, které nebrání tomu, aby v zaměstnání dosahovali stejných nebo dokonce i lepších výsledků než zdraví jedinci.

Firmy mají zájem

„Zaměstnávání osob se zdravotním postižením se věnujeme dlouhodobě ve spolupráci s neziskovými organizacemi jako Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebo Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Učíme se tak zvyšovat možnosti uplatnění lidí s postižením v ČSOB. Věříme, že diverzita z hlediska různých životních zkušeností a profesních dovedností obohacuje naši firemní kulturu,“ říká Renata Krulichová, personální (HR) specialistka ČSOB.

Banka má interní kampaň „Fandím OZP“, která mezi zaměstnanci zvyšuje povědomí o práci se zdravotním postižením, a to formou článků v interních časopisech, na intranetu nebo při nejrůznějších akcích pořádaných vedením banky.

Stejně pozitivní přístup k zaměstnávání handicapovaných má i Linda Šefčíková, HR manažerka společnosti McDonald’s. Podle ní jsou kolegové se sníženou pracovní schopností velmi cennými pro kolektiv. „Máme skvělé zkušenosti, naši handicapovaní kolegové mají pozitivní vliv na soudržnost, dobrou náladu i loajalitu celého týmu. Ostatní kolegové je přijímají velmi dobře a jsou nedílnou součástí týmového ducha,“ říká.

Není proč se stydět

Mnozí handicapovaní se stydí i za postižení lehčího charakteru a zaměstnavateli o něm neřeknou. Mohou k tomu mít nejrůznější důvody. Nechtějí, aby jim kolegové projevovali soucit, nechtějí být vnímáni jako ti, kteří potřebují pomoc, nebo mají pocit, že by to mohlo působit jako výmluva pro častější absenci v práci z důvodu pravidelných kontrol u lékaře.

„Pojem invalidní důchodce je podprahově vnímán poměrně negativně. Na osoby OZP je mnohdy nahlíženo téměř jako na nesvéprávné a nevýkonné jedince. Přitom je poměrně dost příkladů zdravotně postižených, kteří pracují ve vrcholovém managementu, jen se o tom třeba neví,“ říká Hana Potměšilová, ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Statut invalidní důchodce chrání

Podle Potměšilové si totiž majoritní společnost mnohdy neuvědomuje, že statut invalidního důchodce je pro OZP ochranou právě na trhu práce, tedy že takovému zaměstnanci nesmí být přidělena práce, která by mohla ohrozit či zhoršit jeho zdravotní stav. Největším předsudkem je, že zdravotně postižený člověk rovná se člověk na vozíku, nevidomý, neslyšící nebo mentálně postižený. „Pod tento pojem se totiž zahrnují také diagnózy jako je lupénka, astma, Crohnova nemoc, roztroušená skleróza nebo třeba porucha štítné žlázy,“ dodává Potměšilová.

Handicap není pracovní problém

Postavení OZP na trhu práce se může lišit například i délkou pracovní doby. Přibližně 60 % handicapovaných pracuje na zkrácený úvazek v délce do 30 hodin za týden. Vše závisí na tom, co jim charakter jejich postižení umožňuje. Nicméně i práce na zkrácený úvazek je velmi důležitá. „Přináší totiž nejen peníze, ale i možnost nesedět pouze doma, setkávat se s dalšími lidmi a pocit, že je člověk potřebný,“ zdůrazňuje Hana Potměšilová.