Pokud nás naše pracovní povinnosti zcela fyzicky nebo psychicky vyčerpávají a tato situace trvá týdny, měsíce, či dokonce léta, můžeme nakonec dosáhnout zlomového bodu a podlehnout syndromu vyhoření.

Při vyhoření jsme uvězněni ve stavu emocionálního vyčerpání, z něhož se nedokážeme vymanit

Podle odborníků jde o vleklý stav, kdy mozek a tělo nejsou nadále schopny vyrovnávat se s nadměrnými požadavky. Jsme uvězněni ve stavu emocionálního vyčerpání, z něhož se nedokážeme vymanit. Je nám lhostejné, co děláme, přestože si to vnitřně vyčítáme. I když dál vykonáváme práci, zdá se nám, že neděláme žádné pokroky. Nic se nám nedaří, všechno co děláme, děláme bez zaujetí.

Neschopnost dál se rozvíjet

Jedním ze základních pocitů, typických pro vyhoření, je pocit profesního neúspěchu, přesvědčení, že jsme ztratili schopnost fungovat a rozvíjet se ve své profesi. Dochází rovněž k výraznému utlumení empatie a ke ztrátě pozitivních vztahů k okolí – ke kolegům, k zákazníkům a někdy i k přátelům. Vyhoření je horší než stres, i když někteří odborníci ho označují za důsledek nadměrného stresu.

Řada lidí prožívá v práci čas od času stresové situace, ale to ještě neznamená, že jim hrozí vyhoření. Statisticky je prokázáno, že syndrom vyhoření je spojen s prací s lidmi a ohrožuje především profesní kategorie s vysokou motivací a vnitřní odpovědností, jako jsou podnikatelé, manažeři, ale i zdravotní personál, učitelé nebo policisté.

Příčin může být celá řada, nejčastěji se však mezi nimi objevují faktory jako dlouhodobá nadměrná pracovní zátěž spojená s neschopností stanovit si priority, neschopnost změnit situaci, která se nás silně emocionálně dotýká, případně konflikt mezi osobními a firemními hodnotami, k jejichž respektování jsme existenčně nuceni.

Rozpor mezi cíli a možnostmi

Základním problémem je však rozpor mezi vysokými, často nereálnými cíli a možností jich dosáhnout. Mnozí lidé nejsou schopni dostát vysokým očekáváním, které do nich vkládá jejich okolí. Následný stres a únavu řeší kávou, medikamenty nebo alkoholem. Jiní se zase cítí nepostradatelnými a odmítají si připustit, že by tomu mohlo být jinak.

Pokud ignorujeme příznaky přicházející krize příliš dlouho, většinou si už nedokážeme pomoci sami a musíme vyhledat odbornou pomoc nejlépe psychologa nebo psychiatra. Nezbytná je vždy zásadní změna životního stylu, nejen pouhé léčení příznaků.

Syndrom vyhoření však není osudově nevyhnutelnou chorobou úspěšných manažerů, a je proto možné se proti němu preventivně bránit.

Jak se bránit vyhoření

 

Naučte se naslouchat svému tělu a nepotlačujte příznaky fyzické nebo psychické únavy.
Zbavte se iluzí, že jste jediní, kdo může potřebnou práci vykonat spolehlivě. Delegujte.
Nepřebírejte na svá bedra problémy a odpovědnost druhých. Naučte se říkat slušně, ale rozhodně NE.
Svým cílům věnujte pozornost úměrnou tomu, jakou pro vás mají hodnotu. Naučte se odlišovat důležité od nepodstatného.
Nebojte se zvolnit tempo. Cítíte-li, že vás práce zmáhá, dopřejte si chvilku relaxace a třeba si zacvičte.
Naučte se nechávat pracovní starosti za dveřmi kanceláře, stejně jako si nenosit do zaměstnání své partnerské nebo rodinné starosti.
Nestyďte se za své koníčky. Snažte se udržovat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.
Nezapomínejte na pravidelnou zdravou stravu a dopřejte si při její konzumaci potřebný klid.
Nepoddávejte se zbytečným obavám a nebuďte úzkostliví.
Udržujte si smysl pro humor. Lidé, kteří se dokážou smát, zpravidla netrpí depresemi.