„Advokátem se zkrátka člověk nerodí, ale musí se jím stát. Obvykle je to svobodné rozhodnutí ke svobodnému povolání,“ říká s odstupem času.

Pojem svobodné povolání podle něj znamená plnou odpovědnost za to, co uděláte, znamená, že se musíte postarat od kanceláře přes pojištění odpovědnosti úplně o všechno. To je rozdíl mezi advokáty a právníky třeba ve státní správě.

- Nehraje přesto roli při rozhodování budoucích právníků, jaký obor si vybrat, třeba složení pedagogů na jejich fakultě?

To si nemyslím. Na začátku studia třeba většina z nás inklinovala k trestnímu právu, k obhajobám v trestních věcech. Teprve postupem času jsme zjišťovali, jak je právo rozsáhlé, a naše preference se začaly odklánět do jiných oborů.

- Znáte třeba nějakého mladého právníka, jehož snem by bylo stát se exekutorem?

Ne.

- Přesto se právníci exekutory stávají. Jak je to možné?

Nejspíš to souvisí s tím, že po ukončení právnické fakulty má absolvent obrovské teoretické znalosti, praktických ale bývá pomálu. Teprve po určité době působení v branži absolvent zjistí, který z oborů je pro něho přijatelnější. Někdo si vybere smluvní agendu, kapitálové fúze, akvizice a podobně, jiný se rozhodne, že bude vynucovat rozhodnutí, která jsou k vynucení určena.

- Existuje nějaké prostředí, ve kterém by se mladý právník mohl nejlépe „rozkoukat“ a vybrat si své další směřování?

Pro určité rozkoukání jsou nejvhodnější justiční obory. Justiční čekatel, advokátní koncipient… Takovým místem naopak podle mne není třeba státní správa.

- Snaží se přesto mladí právníci uplatnění ve státní správě získat?

Znám takového jen jednoho. Rozhodl se pro tuto kariéru proto, že na něj ve škole z celé historie práva nejvíc zapůsobila josefínská reforma státní správy. Přijal za svou myšlenku Josefa II., že bez kvalitních lidí se státní správa neobejde, a rozhodl se, že bude perfektním výkonným byrokratem.

- Má mladý právník v Česku možnost někde absolvovat něco jako všeobecné kolečko, poznat více oborů a pak si vybrat jeden z nich?

Nemá. Systém výchovy a vzdělávání v našem státě téměř vylučuje kolečko na takové úrovni, aby člověk získal i praktický přehled o způsobech výkonu práva. Jedině v advokacii je úlohou školitele naučit koncipienta všem praktickým dovednostem a vědomostem. Někteří školitelé to plní skutečně odpovědně, takže jejich koncipienti mají stáže u notářů, u soudů, občas se povede i nějaká stáž u katastrálního úřadu a podobně. Pak získávají skutečně perfektní univerzální kvalifikaci.

- Kdy nejdřív se může právník po škole stát advokátem?

Počkejte, to musím spočítat: dejme tomu, že absolvuje klasickou devítiletku, pak čtyři roky gymnázia, pět let na právnické fakultě, tři roky bude koncipientem – takže ve 27 letech.

- A stává se opravdu, že někdo kráčí takto přímočaře?

Jistě, to je třeba i můj případ. I když já jsem ještě musel absolvovat základní vojenskou službu… Po ní jsem se v místě dnešního bydliště šel poptat po místě koncipienta a měl jsem štěstí, protože ho zrovna hledali. (JUDr. Martin Vychopeň byl shodou okolností vůbec prvním koncipientem, kterého Česká advokátní komora po svém vzniku zapsala v roce 1990 podle nového Zákona o advokacii na seznam advokátních koncipientů – pozn. red.)

- Stává se naopak, že se právník rozhodne pro výkon advokacie až po mnoha letech praxe v jiném odvětví práva?

Ano, stává se to. Česká justice trpí uzavřeností jednotlivých právnických profesí. Na západ od nás je běžné, že právník začíná v advokacii, případně u notářů, a pak se stává soudcem. Naopak soudci po určité době přecházejí do advokacie. U nás se hlavně soudcovský a notářský stav hodně uzavírá vůči změnám. Myslím si, že to je špatně. Když své povolání vykonáváte nepřetržitě od skončení školy až do důchodu, nemůžete se ubránit stereotypům – myšlenkovým, organizačním i jiným. V advokacii to naštěstí nehrozí právě proto, že je to svobodné povolání. Působí tady tlak klientů, díky němu jsou advokáti prvními adresáty požadavků na změnu fungování justičního systému. Advokát je prvním, kdo v praxi zjistí, že určitá právní úprava zřejmě plně neodpovídá tomu, co se v reálném životě děje. Pak se za pomoci pokynů klienta snaží vpravit do systému další informaci typu „něco není dobře, je zapotřebí to změnit“.

- Veřejnost ale pořád vnímá advokáta spíš jako toho člověka, který hledá různé kličky, které mají vést spíš k obcházení než ke zjednání spravedlnosti. Viz nedávný případ chlapce zmrzačeného po dopravní nehodě, jejíž viník se jej navíc pokusil zbavit odhozením jeho bezvládného těla do lesa, od něhož chtěl majitel vozidla získat náhradu za poničený automobil…

Vždycky tady byl a bude rozpor mezi obecným veřejným míněním a individuální kauzou. Dovolím si uvést příklad: pokud hypoteticky na smrt odsouzený pachatel přijme rozhřešení z rukou kněze, tak kněze s tím odsouzeným nikdo nespojuje, nikdo ho za to neodsuzuje. Úlohou advokáta není toho klienta „vysekávat“, překrucovat pravdu, jeho úlohou je zajistit čistotu procesu a zákonné posouzení spáchaného skutku. V každé společnosti dochází k excesům a úlohou justičního systému je tyto excesy náležitě vyšetřit a spravedlivě odsoudit. Musí přitom dodržovat pravidla, dozor nad dodržováním těchto pravidel je hlavní úlohou advokáta. Když policie dopadne vraha sklánějícího se nad obětí se zakrváceným nožem v ruce a on se navíc přizná, těžko to advokát nějak zvrátí. Musí se ale postarat o to, aby byl takový člověk v řádném procesu odsouzen podle zákona.

- Česká advokátní komora má své vlastní mechanismy, jak ohlídat „čistotu stavu“. Mám na mysli systém kárných žalob, které mohou vést k citelnému finančnímu postihu a dokonce k vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Přibývá nebo ubývá skutků, kterými se musí zabývat vaše kontrolní rada a kárná komise?

Poslední tři roky je to zhruba na stejné úrovni. Ročně kontrolní rada přešetřuje kolem 1500 stížností. Pokud jich přibývá, je to jen o desítky a odpovídá to zvyšování počtu aktivně činných advokátů. Těch je už téměř 9000, další tři tisícovky jsou koncipientů. S přihlédnutím k počtu je vyloučeno, aby nedošlo k nějakým přehmatům. Všude působí jenom lidé. Každá stížnost, která na komoru dojde, se dost podrobně prošetřuje. Troufnu si říci, že v Evropě máme jeden z nejmodernějších a nejpropracovanějších kontrolních a kárných systémů. Za poslední čtyři roky muselo nedobrovolně ukončit praxi 21 advokátů. Zkuste to porovnat třeba s výsledky kárných řízení třeba proti soudcům nebo lékařům… Mimochodem – na rozdíl třeba právě od lékařské komory, která vyžaduje jako podnět k případnému kárnému řízení adresnou stížnost, bere v potaz Česká advokátní komora podněty i z otevřených zdrojů, třeba ze sdělovacích prostředků. Tajemník komory pak může sám dát podnět kontrolní radě, aby takto získané informace přešetřila.

- Advokátní služby nejsou zadarmo, i když málokterý laik má konkrétní představu, kolik vlastně přesně stojí. Může se pomoci advokáta domoci i zcela nemajetný člověk?

Díky tomu, že je nás kolem devíti tisíc, jsme schopni komplexně pokrýt požadavky na právní pomoc v celém státě. Sazby smluvních odměn jsou samozřejmě různé. Ovlivňuje je místo, kde advokát působí, jeho renomé, postavení na trhu a podobné faktory. Těžko lze předpokládat, že advokát při bankovní fúzi bude placen v řádu stokorun. V každém městě ale existují advokáti, jejichž sazby jsou přístupné pro naprostou většinu lidí. Pokud někdo skutečně nemá na tyto služby prostředky, zafunguje to, čemu se říká etický rozměr advokacie. Advokát je povinen pomoci tam, kde je jeho pomoci zapotřebí. Suplujeme tedy to, čemu se říká bezplatná právní pomoc. Advokáti to často dělají bez jakýchkoli záznamů, jakékoliv evidence. Já působím v Benešově. Když přijdu do kanceláře a přede dveřmi stojí matka s dítětem, která potřebuje zjistit, jak dostat výživné, které už půl roku neviděla – myslíte si, že ji můžu vyhodit? Vedle toho advokátní komora vytvořila dobře organizovaný systém bezplatné právní pomoci. Prostřednictvím naší brněnské pobočky určujeme žadatelům o bezplatnou právní pomoc právníka a plně to hradíme.