Do všeobecného povědomí jste se dostala díky seriálu Rodinná pouta. Co vám seriál dal?

Pět let paralelního druhého života, možná by se dalo říci „druhou identitu“, neuvěřitelný trénink hraní pro kameru a co je podstatné – přátelství, která přetrvají nad všemi seriály. Vzal mi anonymitu, a to definitivně a nevratně.

Jste členkou Dejvického divadla. Jaká divadelní role, kterou jste tam ztvárnila, je vám nejbližší?

Kateřina Ivanovna v Bratrech Karamazových. Pokaždé se na tohle představení těším a vím, že  mě nikdy neomrzí. Myslím, že stejný názor mají i mí kolegové z divadla. Krásná adaptace Evalda Schorma, Ivan Trojan v roli starého Karamazova… je to paráda!

Málokdo ví, že jste hrála i v amerických filmech, netáhlo vás to do Hollywoodu?

Klidně bych nějaký čas žila v zahraničí, ale mé závazky a pracovní vytížení mého muže to nedovoluje. Ale nabídku Woody Allena bych určitě neodmítla.

Není vám cizí ani hudba, hrajete ve flétnovém souboru.

Komorní flétnový soubor Syrinx je taková duševní lázeň pro přepracované matky. Zavřete se do světa renesanční muziky, užíváte si ten stav a pak je ten návrat do reality a požadavků všehomíra snesitelnější.

Na kolik hudebních nástrojů vůbec hrajete?

Je to: příčná flétna, zobcová, saxofon a trochu klavír.

Věnujete se i charitě, jak všechno zvládáte?

Nevím, nepřemýšlím nad tím. Prostě žiju a pracuju, co mi energie stačí a když dojde, tak musím spát. To je můj lék. Klidně s Janinkou zalehnu v osm večer a druhý den můžu opět skály lámat. Nadační fond je regulérní zaměstnání, ale nesmírně mě všechny aktivity s charitou spojené těší a naplňují, jakkoli to zní jako klišé.

Máte nějaký profesní sen?

Sním sen všech hereček – krásná role ve filmu.

Myslíte, že si budete moci jednou říct: udělala jsem kariéru?

Spíš bych chtěla slyšet: „Mami, jsi dobrá!“