Článek
Vedení armády po roce 1948 sice nikdy post vojenských kaplanů oficiálně nezrušilo, různými tahy ale zařídilo, že do armády nemohli noví kaplani vstupovat. Zhruba kolem roku 1952 tak českoslovenští armádní kaplani podle slov hlavního kaplana Armády České republiky (AČR) Jana Kozlera doslova „vymřeli“.
Dnes už je situace jiná - v Duchovní službě AČR slouží celkem osmnáct kaplanů, kterým „šéfuje“ právě Jan Kozler. Opět doprovázejí ostatní vojáky v jejich službě, včetně zahraničních misí.
Místo služby nehraje roli
Český vojenský kaplan například slouží u téměř stočlenného kontingentu v Irácké Basře. Čeští vojáci zde střeží vstupní bránu Delta, kterou proudí zásoby na vojenskou základnu a přicházejí jí také místní zaměstnanci. Tam odsloužil na sklonku minulého roku pro své kolegy ve zbrani i vánoční bohoslužbu.
Nový kaplan se v těchto dnech chystá také do jiné, poklidnější oblasti – na základnu Šajkovac v Kosovu, asi čtyřicet kilometrů od hlavního města Prištiny. Čeští kaplani tam působí střídavě se slovenskými. Vždy půl roku český a půl roku slovenský. Základna Šajkovac je totiž společná a i když tam mají čeští vojáci převahu, kaplani se zkrátka střídají.
Bohoslužby, ale i seskoky z helikoptéry
Kaplan Univerzity obrany Martin Vařeka vzpomíná na své působení v misi takto: „Zažil jsem v armádě ledacos. Měl jsem tu čest být v Iráku na misi, skákat z vrtulníku, účastnit se výcviku v mnoha situacích. Mým nejsilnějším zážitkem zůstane ale asi provždy setkání s lidmi, ke kterým jsem patřil. Možnost naslouchat osudům lidí, kteří mi věří, jejich starostem, bylo pro mě nejsilnějším zážitkem a dávalo mi jistotu, že to, co dělám, má smysl.“
Kaplani jsou po vzájemném „oťuknutí“ přijímáni jako rovní mezi rovné. Upocení po návratu z náročné patroly v poušti či horách nebo po výkonu na sportovním hřišti často od ostatních vojáků slyší věty, jako: „...vždyť ty jseš vlastně úplně normální“.
Ano, jsou to normální vojáci. Účastní se vojenských misí, byli a jsou přítomni ve válce, stejně jako v poválečných situacích, jako v již zmiňovaném Kosovu.
Na návštěvě v Kosovu
Zatím posledním českým padrem v Kosovu byl Jan Pacner, který tam sloužil od jara do léta 2007 u českého 10. kontingentu KFOR. Pacner přiznává, že nevěděl, co může od mise čekat, ale nakonec mu šestiměsíční služba utekla vcelku rychle.
„Snažil jsem se být co nejvíc s vojáky na patrolách, případně při výcviku. Organizovali jsme také výlety a hodně sportovali,“ shrnuje pocity ze své mise sympatický muž, který v Česku především rád chodí po horách.
Čeští vojáci na zpovědi moc nejsou, chodí si spíš promluvit
Padre to má v Šajkovaci do improvizované kaple doslova pár kroků. Přiznává, že jejími častějšími návštěvníky jsou vojáci ze Slovenska - tvrzení o českém národu ateistů se potvrzují i tady. „Jistě, slovenští kolegové chodili na bohoslužby víc. Je to dáno i tím, že jsou z východního Slovenska, kde jsou lidé víc nábožensky založení," říká Pacner.
„Na druhé straně ale musím říct, že víc jsem si s vojáky hodně povídal i mimo kapli. Rozebírali jsme například to, jestli má naše přítomnost v Kosovu nějaký význam. Někteří kolegové byli nešťastní z toho, že nevidí žádné zlepšení této situace a případné další východisko,“ popisuje svoji práci kaplan.
Rušivě podle Jana Paclera nepůsobí mezi několika sty vojáků ani ženy. „Myslím, že by bylo horší, kdyby jich nebylo tolik jako tady, ale třeba jen jedna nebo dvě. To by mohlo způsobit nějaké problémy,“ odhaduje.