Jsou především médiem pro distribuci zvukových programů, v současné době s největším objemem prodeje. Svět je jimi doslova zaplaven. Ale datové verze jsou dnes neméně významným běžným médiem pro hromadnou distribuci počítačového softwaru a dat.

Co dříve muselo být ukládáno někdy na několika desítkách disket, může být dnes převážně i s komfortním vybavením na jediném stříbrném kotoučku, jediném CD-ROM.

Pronikly do počítačů

Velmi oblíbená zvláště v počítačové technice je dále verze CDR (recordable) s možností jednorázového záznamu. Počítačové mechaniky dnes již běžně umožňují čtení i záznam na toto médium. Takzvané vypalovačky, jak se jim teď říká, jsou cenově stále dostupnější a technicky dokonalejší. A záznamové médium, cédé-erka, je už k dostání téměř všude a doslova jen za pár korun.

Datová kapacita cédéčka však přece jen není dostatečně vysoká ani pro silně datově komprimované video. Tady má dnes mimořádně silnou konkurenci ve svém generačním nástupci, systému DVD. V oboru videa je samozřejmě systém DVD, se svojí mnohonásobně vyšší datovou kapacitou, jednička. Tam zcela jistě už staré dobré cédéčko nestačí. Jako médium pro hromadnou distribuci vysoce kvalitního zvuku nebo počítačového softwaru zůstává i po dvaceti letech stále schopné dalšího života. Dokonce i v konkurenci s jinými, podstatně mladšími systémy, např. Super Audio na DVD pro zvuk.

Jak to začalo

Počátky systému Compact Disc spadají přibližně do druhé poloviny sedmdesátých let minulého století. O prvenství v dalším vývoji gramofonové techniky soutěžilo tehdy několik vedoucích firem s dosti odlišnými systémy.

Systém Compact Disk začal vznikat v laboratořích Philips v Eindhovenu, přibližně od roku 1977. O rok později byla získána ke spolupráci firma Sony. Ta měla přední odborníky na tehdy začínající digitální techniku záznamu zvuku. V roce 1981 se k projektu Compact Disc připojil i koncern Matsushita. Tím bylo definitivně rozhodnuto o vítězství v soutěži s ostatními, tehdy rozpracovanými konkurenčními systémy.

Na jaře 1982 byla digitální, kompaktní zvuková deska CD-DA představena oficiálně široké technické veřejnosti. To ovšem ještě za značné nedůvěry a za neskrývaných pochybností mnoha odborníků. Mnohým se systém Compact Disc zdál technologicky příliš náročný na to, aby se mohl široce prosadit. První přehrávače a první kompaktní desky ovšem ještě nebyly nejdokonalejší. Vývoj se ovšem zdaleka nezastavil.

Rozpaky a nedůvěra

První cédéčka a CD přehrávače se objevily na trhu koncem roku 1982, a to nejprve v Japonsku. V Evropě ve specializovaných obchodech pak na jaře 1983. Vše bylo doprovázeno značnými rozpaky. Zastánci klasické, analogové techniky tehdy dokonce usilovně strašili i nejrůznějšími hrůzostrašnými důsledky poslechu digitálního zvuku na zdraví posluchače a vymýšleli i další téměř neuvěřitelné důvody proti digitální zvukové technice a systému Compact Disc. Dnes se všechny ty historky zdají směšné, tehdy ovšem byly mnohými brány vážně.

Dokonce ještě v době, kdy prvá cédéčka začali lisovat i v našich Gramofonových závodech v Loděnicích, vyšel v tehdejším Technickém magazínu velmi kontroverzní článek, z jistého zahraničního pramene, prohlašující systém Compact Disc za mrtvě narozené dítě a obsahující i mnohé další nesmysly.

Po dvaceti úspěšných letech systému Compact Disc se všechny dřívější problémy i obavy zdají směšné. Cédéčka se lisují v několika lisovnách i u nás a v současné době v Loděnicích již začínají s výrobou dévédéček.

Konec zdaleka nehrozí

Zvuková cédéčka mají dnes na prvý pohled velmi nebezpečnou konkurenci v super audio systémech SACD a DVD audio. Oba formáty používají jako základní médium desku DVD a nabízejí technické vlastnosti udivující laiky i techniky. V tomto směru však zatím klasickým zvukovým cédéčkům žádná katastrofa nehrozí. Tím spíš, že současné digitální techniky a triky umožňují ještě poněkud zlepšit základní vlastnosti cédéček, zvláště při přepisu originálních záznamů pořízených současnou nejmodernější studiovou technikou.

Komu stačí jen vysoce kvalitní stereofonní reprodukce, má dnes na cédéčkách obrovský repertoár zvukových snímků nejrůznějších žánrů. Výběr je dnes již z desítek tisíc nejrůznějších titulů, a netoužíte-li jen po horkých novinkách hudebního byznysu, pak skutečně hodnotnou hudbu, zvláště klasickou, můžete mít za neuvěřitelně nízké ceny.

Kromě toho jsou zde ještě další, novější formáty na CD. Především si můžete na CDR vypálit nebo nechat vypálit až 12 hodin muziky podle vlastního výběru v datově komprimovaném formátu, nejspíše MP3. Zvukovým cédéčkům, jejichž základní technické specifikace jsou dnes staré více než 23 let, tedy zatím žádný brzký konec určitě nehrozí.

Poděkování do Eindhovenu

Totéž ale platí i o nejrozšířenějších datových variantách tedy systému, CD-ROM a CD-R (pro jednorázový záznam). CD-mechanika je dnes standardní výbava stolních počítačů a vypalovačku si můžete pořídit již za velmi přijatelné ceny i s potřebným softwarem. Ovšem může už stát za úvahu, zda si počítač nevybavit spíše mechaniku schopnou číst cédéčka iDVD.

Obdobně asi může stát za úvahu, zda si místo koupě klasického CD přehrávače radši něco přidat a koupit víceformátový přehrávač CD/DVD, případně s dekodérem pro vícekanálový zvuk (Dolby Digital, DTS). Některé takové přehrávače mají dnes také vestavěný dekodér MP3, takže jedno cédéčko vám pak může hrát až 12 hodin v kvalitě jen o málo nižší než standardní CD.

Dvacet let je ve vývoji techniky velmi dlouhá doba. Přesto, i po tak dlouhé době si zachovává systém Compact Disk významné postavení v mnoha svých aplikacích. S určitostí mu lze předpovědět nejméně ještě alespoň dalších deset let aktivního života.

K významnému jubileu bychom nejspíše měli popřát technikům a dalším pracovníkům firem Philips a Sony, kteří před více než dvaceti lety systém Compact Disc vyvinuli a přes mnohé překážky úspěšně uvedli do aktivního života.