Hlavní obsah
Idealizovaný Jan Žižka na portrétu Adolfa Liebschera. Foto: Repro Petr Čornej, Jan Žižka

Šest století od bitvy na Vítkově. Pokus o portrét neporaženého Jana Žižky

Charismatický národní hrdina, nikdy v poli neporažený. Odvážný a statečný rytíř, horlivý ve víře, nekompromisní v názorech, krutý v činech. Zarputilý válečník, jehož smrt přivítali s úlevou i mnozí husité… Takový byl Jan Žižka (1360–1424), od jehož slavného vítězství na Vítkově právě uplynulo 600 let.

Idealizovaný Jan Žižka na portrétu Adolfa Liebschera. Foto: Repro Petr Čornej, Jan Žižka
Šest století od bitvy na Vítkově. Pokus o portrét neporaženého Jana Žižky

„A tehdy meč se změní v pluh / a oštěp v srp, jak slíbil Bůh, / a zbraně se pak roztaví / ve zvony, jež nás pozdraví.“ O tom snil husitský kronikář Vavřinec z Březové. Jeho verše se ovšem mohly naplnit pouze pod podmínkou, že všichni dobří křesťané budou upřímně vyznávat čtyři artikuly pražské. Těm, kteří zbloudili, hodlal hejtman Jan Žižka dopomoci domluvou. Zatvrzelým katolíkům pak ohněm, krví a železem…

Jaký byl ve skutečnosti? Geniální taktik skvěle odhadující vlastní možnosti a mistr šokujících improvizací. Spravedlivý velitel, který spal v prostém stanu jako jeho muži, neobohacoval se ani nevyvyšoval. Neklidný dobrodruh, energický a neuvěřitelně vitální. Konzervativní puritán, jenž po sobě zanechal ruiny a hromady mrtvých. Muž své doby.

Lapka, žoldnéř, dvořan

O dětství a mládí slavného vojevůdce moc nevíme. Narodil se okolo roku 1360 v malém poplužním dvorci Trocnově a v dospívání přišel o levé oko. Co je však zcela jisté, většinu dospělého života přežíval jako obyčejný lapka.

Snad se vznětlivý mladý vladyka nepohodl s Jindřichem z Rožmberka kvůli skutečné křivdě. Vypověděl mocnému pánu nepřátelství a všemožně mu škodil. Patřil k lupičské družině Matěje zvaného Vůdce, jejíž akční rádius sahal od Soběslavi až po jižní hranice a ještě dál. Lapkové brali všechno: zbroj, šperky, šaty, koření, ale třeba i soudky se slanečky, když se namanuly.

Žižka nejen kradl, také „zabil páně člověka“, tedy rožmberského poddaného. Jak konstatuje historik Petr Čornej v monografii Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka, „v tomto směru neměl psychické ani mravní zábrany, zápas o přežití vnímal jako realitu“.

Táborita šíří hrůzu: vlevo hořící kostel, vpravo prchající slepice...

Foto: Repro Petr Čornej, Jan Žižka

V roce 1409 skončila část družiny včetně Matěje Vůdce na popravišti, Žižka však vyvázl. Zřejmě díky přímluvě moravského šlechtice Jana Sokola z Lamberka mu král udělil milost. Schylovalo se k válce v Pobaltí, schopný bojovník měl cenu zlata. A tak se padesátiletý lapka stal nájemním žoldnéřem. Po boku Jana Sokola bojoval na straně vítězného polsko-litevského vojska, které v červenci 1410 porazilo u Grünwaldu řád německých rytířů.

Hrdinou kvůli špatnému svědomí

O pár let později už je jednooký „vrátný Janek“ doložen ve službách Václava IV. Na královském dvoře se poprvé setkal s myšlenkami betlémského kazatele mistra Jana Husa. Měl o čem přemýšlet.

„Stárnoucí dvořan se téměř jistě bál pekla a dobře věděl proč,“ konstatuje Petr Čornej. Nejenže se chápal meče veden touhou po pomstě, také kradl, zabíjel a možná i vraždil. Nevíme, jestli uměl číst, páté přikázání však rozhodně znal: Nezabiješ! Bylo mu jasné, že ho čekají muka v očistci a možná i věčné zatracení. Jak říká Lucifer ve Hře o Kristovu zmrtvýchvstání: „To-li je ten lapka plný zlosti? / Pohrám si s ním bez milosti, / rúče s ním do pekelné školy, / ať mu nalém v řiť smoly!“ Tomuto osudu se chtěl válečník rozhodně vyhnout…

Když 6. července 1415 vzplála hranice s mistrem Janem Husem, bylo vrátnému Jankovi jasné, že poslední zápas s Antikristem začíná. K odpuštění hříchů – a že jich bylo! – musel projevit upřímnou lítost. Sílu k pokání mu daly čtyři pražské artikuly. Na jejich obranu udělal jediné, co uměl – chopil se meče. Povstal boží bojovník.

Čtyři pražské artikuly (1419), též pražské články, je název husitského politického a věroučného programu, který si dal za cíl nápravu církve a křesťanské společnosti, jediného, na němž se shodla pražská a táborská strana. Za autora je pokládán Jakoubek ze Stříbra. Konečné slovo v jednání měla pražská univerzita, resp. její teologická fakulta. Stalo se tak na začátku července 1420 v Praze, v době jejího obležení vojsky krále Zikmunda Lucemburského, kdy umírnění husité spolupracovali s radikály Jana Želivského na obraně města.
Jednotlivé body:
1) Hlásání slova Božího bez lidských příměsků
2) Přijímání pod obojím způsobem
3) Zákaz světského panování kněží
4) Trestání hříchů ve všech stavech

V červenci 1419 vyházel rozzuřený dav z oken novoměstské radnice katolické konšely. Defenestrace byla pro krále poslední kapkou – prý ho z rozčilení trefil šlak. Václav IV. naposledy vydechl 16. srpna 1419. A Pražané vyšli do ulic. Se zbraněmi v rukou vyháněli nenáviděné faráře z kostelů a řeholníky z klášterů. Oslepovali obrazy a mrzačili sochy svatých, ničili náhrobky, vyvraceli nevěstince. Ale nerabovali a nevraždili. Zatím.

Zůstali na bojišti. Živí

Ještě téhož roku opustil Jan Žižka – už vzbouřenec, nikoli dvořan – spolu s dalšími radikály Prahu, zkaženou „nevěstku babylónskou“. Zamířil do Plzně, ani tam se však nepodařilo vybudovat boží město. V březnu 1420 proto odcházejí čtyři stovky mužů, žen a dětí na jih, kde vyrůstá vzorová křesťanská obec, jež později dostane jméno Tábor. Stopy kacířů sledují „železní páni“ západočeského šlechtice Bohuslava ze Švamberka, k nimž se později připojí strakoničtí johanité.

Když pronásledovaný Žižka vidí, že do Tábora nestihne dorazit včas, dokonale využije terén k obraně. Opevní se na mírně vyvýšené hrázi, jihovýchodně od usedlosti Sudoměř. Z jedné strany ho chrání úzká šíje přehrazená pověstnou vozovou hradbou, z druhé vodní hladina rybníka Markovec, ze třetí vypuštěný rybník Škaredý. Právě včas. Ozbrojenci dostihnou husitský houf okolo čtvrté hodiny odpolední. „Rozneseme je na kopytech!“ holedbá se šlechtická jízda. Předčasně.

Skvěle zvolené místo jí nedovoluje uplatnit převahu. Část pánů si vyláme zuby na vozové hradbě, část sesedne z koní a brodí se bahnitým dnem Škaredého. Těžké brnění představuje při boji v kluzkém terénu značnou nevýhodu. Husitští bojovníci ani nepotřebují k vítězství ženské šátky, do nichž by se rytířům zamotaly nohy – tu pomluvu si později vymyslí Eneáš Silvio Piccolomini, aby je zesměšnil, že vyhráli ženskou lstí… Když zapadne slunce, útočníci zaskočení urputným odporem odtáhnou s nepořízenou.

Zikmundovo váhání u Vítkova

Papež Martin V. vyhlásil ještě téhož roku na naléhání krále Zikmunda křížovou výpravu proti českým kacířům. Pod její hrozbou vítala Praha pomoc venkovských husitů velmi srdečně. Do města, které před pár týdny rozčarovaně opouštěl, se Žižka, nyní už táborský hejtman, vracel pod vlající korouhví s kalichem jako zachránce.

Oldřicha z Ústí husité „umlátili cepy a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili do ohně“

Křižáci se počátkem léta soustředili na levém břehu Vltavy. Husitů, kteří ovládali pravý břeh, bylo třikrát méně, okolo deseti tisíc. Aby zajistili zásobování města, opevnili se na Vítkově, jenž střežil silnice na východ. Kdyby Zikmund vrch včas obsadil, mohl „kacíře“ izolovat a vyhladovět. On však váhal.

Kruciáta mu sice umožňovala nátlak na vzpurné Čechy, krveprolití v režii Němců a Uhrů by ale uzavřelo cestu k jednání definitivně. A ztráty na životech by byly vysoké na obou stranách. Ukázala to zuřivá potyčka na Vítkově, kde padlo okolo dvou stovek křižáků. Zikmund proto vyřešil situaci lišácky: nechal si ve svatovítské katedrále vložit na hlavu svatováclavskou korunu a poté odtáhl do bezpečí.

Bitva na Vítkově. Výřez z obrazu Adolfa Liebschera v obřadní síni žižkovské radnice.

Foto: Repro Petr Čornej, Jan Žižka

První střet tak nakonec ve výsledku skončil nerozhodně. Nikdo nemohl nadále zpochybňovat, že Lucemburk je korunovaným českým králem. Obstáli však i husité, strach ze jména Jan Žižka se začal šířit Evropou.

Čím ale bylo odražení křižáků na kopci Vítkov dne 14. července 1420 a tím na daném místě faktické vítězství husitů tak významné a proč se zrodilo?

„Vítězství Jana Žižky z Trocnova na Vítkově poblíž tehdejšího jádra historické Prahy bylo i díky pamětníkům husitských válek chápáno jako zásadní okamžik, který napomohl k ústupu křižáků ve směru od Prahy. Významné je samotným úspěchem husitů, zejména přihlédneme-li k faktu, jak dobře byla vyzbrojena křižácká vojska a s čím naopak šli do boje husité,” okomentovala to pro Novinky historička Michaela Košťálová.

Žižka podle ní vítězil nikoli jen zbraněmi, ale zejména svou strategií, chytrostí a tím, že v něj měli jeho lidé mimořádnou důvěru – navíc dovedl zaujmout. Jeho lidé tudíž boj nevnímali jako něčí pokyn, který by měl být splněn, ale naopak jako osudovou příležitost bojovat za to, čemu skutečně věřili.

„Zajímavý je i fakt, že na straně husitů bojovaly také ženy. Uvádí se, že minimálně tři. Ať už na toto období koukáme jakkoliv, důležité je zmínit a uznat, že odvaha mnohých lidí, kteří se na straně husitů vydali tehdy do boje, byla dechberoucí. Můžeme si stokrát myslet, že řada z nich neměla třeba už co hmotného ztratit, ale i tak pořád dávali v sázku to nejcennější – vlastní život,” dodala Košťálová.

Rozkoš ze zabíjení

Samotný Žižka měl každopádně ohledně Zikmunda jasno. Pro něj byl „kacířský král, zrádce Pánaboha i Čtení jeho svatého (evangelia), násilník panen i paní, mordéř, žhář, zhoubce jazyka českého“. Ženy a děti – na rozdíl od křižáků – sice husitský hejtman šetřil, příznivce krále však pobíjel bez slitování.

Když husité ovládli vodní tvrz Sedlec, jejího pána Oldřicha z Ústí „umlátili cepy a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili do ohně“. Šesti přeživším obráncům učinili drsnou nabídku: Kdo si chce zachovat život, musí srazit hlavy svým druhům. „A tak jeden z nich, řečený Pinta, sťal pět svých a připojil se k táborům,“ konstatuje Vavřinec z Březové.

Na podzim 1420 dobyli táborité Prachatice, které se odmítly vzdát. Muže povraždili, ženy s dětmi vyhnali z města. Pak Žižka rozkázal napěchovat 85 zajatců do kostela a zapálit. Ještě hůř dopadl na jaře následujícího roku Chomutov. V průběhu jednání o kapitulaci propukl masakr, po němž zůstalo na ulicích ležet 1500 mrtvých.

Jednooký hejtman krutě zasáhl i proti sektářům ve vlastních řadách. Několik desítek bývalých bratří, kteří se rozhodli hledat vlastní cestu mimo víru v artikuly, nechal upálit na dohled od táborských hradeb, před očima jejich příbuzných a přátel. Když poté odtáhl na Litoměřicko, kde začal budovat svůj hrad Kalich, zanechal po sobě úlevu a rozpaky.

Slepý vede slepce…

V červnu 1421 oblehl Jan Žižka hrad Rabí. Co se tehdy přesně stalo, je doslova ztraceno v překladu. Vojevůdce prý trefila zbloudilá střela z kuše, prorazila hledí helmy a vážně poranila pravé oko. Lékaři mu zachránili život, zrak ovšem nikoli. Nebo částečně ano? Dle lexikonu středověké latiny znamená latinský výraz „caecutiens“, používaný v souvislosti se Žižkou, osobu slepou, ale také slabozrakou.

Pro nepřátele strašlivé monstrum, „slepec, který vede slepé“. Pro své muže zázračně uzdravený hrdina

Pochyby o úplné slepotě nevyloučilo ani antropologické zkoumání údajného hejtmanova ostatku, takzvané čáslavské kalvy (lebeční klenba bez spodní čelisti). Lékař Emanuel Vlček došel k závěru, že patřila člověku, který mezi desátým a čtrnáctým rokem oslepl na levé oko, zřejmě v důsledku sečné rány, a poblíž pravého oka utrpěl úraz po úderu tupým předmětem, snad odraženým kamenem. Zranění způsobilo hematom, jenž se časem zhojil, takže se zrak mohl částečně vrátit.

V pozdním létě 1421 stanul Žižka opět v čele husitského vojska. Pro nepřátele strašlivé monstrum, „slepec, který vede slepé“. Pro své muže zázračně uzdravený hrdina. Bylo na čase. Zikmund šikoval na Moravě druhou kruciátu a ohrožená Praha přivítala slepého vojevůdce se slávou, jíž se králi nikdy nedostalo.

…a opět vítězí

Jan Žižka z Kalicha v čele spojených husitských vojsk země české obklíčil počátkem roku 1422 Zikmunda u Kutné Hory. Král obtížně hájitelné město zapálil a s plně naloženými vozy ustupoval mrazivou krajinou k Německému (dnes Havlíčkovu) Brodu.

Husité mu doslova dýchali za krk a ústup se měnil v úprk. Křižáci opouštěli vozy přetékající zlatem, stříbrem a klenoty, jen aby spasili holé životy. Zikmund unikl po mostu přes Sázavu na poslední chvíli, než se pod náporem žoldáků zhroutil. Opozdilce utloukli husité cepy přímo v mělké řece.

Bitva husitů s křižáky, Jenský kodex.

Foto: Repro Petr Čornej, Jan Žižka

Zatímco král s výkvětem kruciáty prchal k Uherskému Hradišti, boží bojovníci dobyli Německý Brod, za jehož hradby se ukryla zbývající část křižáckého vojska. Bez ohledu na snahu obránců kapitulovat pobili všechny muže starší čtrnácti let. To bylo naposledy, co se Lucemburk pokusil domoci svých práv zbraněmi.

Byla to zrada!

Roku 1423 opustil Žižka kvůli sporům s kněžími Tábor a zamířil na severovýchod. V červenci pak šokoval celé Čechy. Zatímco Diviš Bořek z Miletínka, vojenský velitel Hradce Králové a přesvědčený radikální husita, táhl na Moravu, slepý hejtman se lstí (místní kněz Ambrož mu nechal potají otevřít brány, což umožnilo převrat) zmocnil jeho města. Rytířský kodex cti, jímž se Žižka celý život řídil, vzal zasvé.

Doposud bojovali husité proti všem. Teď proti sobě stály dva husitské šiky, dvojí korouhev s kalichem

Diviš Bořek se urychleně vrátil z Moravy a posílen pražskými husity stanul proti táborům u Strauchova dvora. Bitva dopadla podle očekávání. Miletínek se spasil útěkem, Žižka zajal na dvě stě mužů a vlastní rukou palcátem zabil pražského kněze… To byl bod zvratu. Doposud bojovali husité za pravdu boží proti všem. Teď proti sobě stály dva husitské šiky, dvojí korouhev s kalichem. Hořká předzvěst toho, kam směřují dějiny, se naplnila o jedenáct let později v bitvě u Lipan.

Slepý hejtman možná ztratil morální kredit, avšak sílu nikoli. Vzápětí začlenil do východočeského svazu ještě Jaroměř a Dvůr Králové. Zrada od něj ale odvrátila velkou část husitů: vysokou kališnickou šlechtu, Prahu i Tábor. Země se léta páně 1424 ocitla na pokraji občanské války.

Zesrali se Pražané žitem…

Zkrotit zarputilého vojevůdce vyrazili pražští husité. Dostihli ho u Malešova. Žižka opět vybral místo skvěle: spolehlivá pevnost, obšancované okolní svahy a úzké údolí, kudy přijížděl nepřítel… Pražané si sice stihli ovinout kolem paží nezralé žito, aby se odlišili od nepřátel bojujících též pod znakem kalicha, útok je však zaskočil.

Vozy naplněné kamením pomohly vyhrát bitvu u Malešova.

Foto: Repro Petr Čornej, Jan Žižka

Svrchu puštěné vozy plné kamení rozrazily sevřené šiky, palba z děl a výpad z vozové hradby dílo zkázy dovršily. Výsledkem byly stovky mrtvých. Jak poznamenal kronikář: „… item zesrali se Pražané u Malešova žitem.“

Následně Žižka ovládl Kutnou Horu, Kouřim, Český Brod, Nymburk – a mířil ku Praze. Vojevůdce, který Pražany dvakrát zachránil před nepřáteli, stál nyní u Libně jako dobyvatel. Nakonec zvítězil zdravý rozum. Delegace pražských měst se tváří v tvář slepému hrdinovi pokořila. On omluvu velkoryse přijal. Těžce nabytou jednotu manifestovali husité bratrstvím ve zbrani – společnou vojenskou výpravou na Moravu.

A tam se příběh uzavírá. Dne 11. října 1424, při obléhání Přibyslavi, Jan Žižka z Kalicha náhle umírá, zřejmě na celkovou sepsi organismu po nevyléčeném zánětu. Odešel boží bojovník, vyvolený naplnit vůli Nejvyššího. „Zda síla Žižkovy hluboké, vroucí i čisté víry stačila k ospravedlnění nebožtíkových skutků, ví jen Bůh,“ uzavírá historik Petr Čornej.

Sedmdesát let od odhalení pomníku Jana Žižky

Aktuální den přináší i jiné související výročí: 14. července 1950 byl v Praze u Národního památníku na Vítkově odhalen jezdecký pomník Jana Žižky, který je dílem sochaře Bohumila Kafky (1878–1942), tvořícího v pojetí symbolismu.

„Sbor, který sochu po vleklém vybírání nakonec Kafkovi zadal, požadoval co nejrealističtější ztvárnění, což se umělci podařilo,” konstatovala pro Novinky Košťálová, která je zároveň historičkou umění.

Je sice podle ní pravda, že se v průběhu vzniku sochy zřejmě uvažovalo i o všelijakých „symbolech“, jak dílo více ozvláštnit, ale nakonec byl dán průchod realistickému pojetí, kde bylo pečlivě anatomicky studováno jak lidské tělo jezdce (Žižky), tak jeho koně, k němuž se v průběhu tvorby vyjadřovala i řada odborníků z řad hipologů. Žižkův vzhled byl pak konzultován s historiky.

Socha Jana Žižky byla odhalena ve výroční den bitvy na Vítkově 14. července 1950.

Foto: Novinky

Klasicky koncipovaný návrh jezdecké sochy, který v roce 1931 Kafka skicoval, se stal předlohou pro monumentální bronzovou sochu. Umělec dokončil sádrový model v listopadu 1941, avšak nedlouho po dokončení modelu zemřel. Odlit tak pomník byl až po válce a odhalen na výroční den bitvy na Vítkově, tedy onoho 14. července 1950.

Socha váží 16,5 tuny, je vysoká devět metrů, dlouhá 9,6 metru, skládá se ze 120 bronzových částí a téměř 5000 šroubů. Jde o třetí největší bronzovou jezdeckou sochu na světě.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků