Hlavní obsah
Poprava na vojenské střelnici v Lubech u Klatov 22. června 1942. Instruktážní fotografii nechal zhotovit velitel klatovského gestapa jako návod, jak zacházet se zajatci. Foto: ČTK

Raději smrt než gestapo: osudy odbojářů z Brd

V protektorátu vládl strach a zvěsti o zvěrstvech gestapa ho ještě přiživovaly. Pro zatčené představovala sebevražda často jediné východisko: smrt bez mučivých útrap a bez rizika, že prozradí někoho dalšího. Přestože zemřeli vlastní rukou, padli jako hrdinové.

Poprava na vojenské střelnici v Lubech u Klatov 22. června 1942. Instruktážní fotografii nechal zhotovit velitel klatovského gestapa jako návod, jak zacházet se zajatci. Foto: ČTK
Raději smrt než gestapo: osudy odbojářů z Brd

Atentát ukončil život zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a nacisté přitvrdili. Byl vyhlášen výjimečný stav. „Kdo poskytne pomoc nebo neohlásí podezřelé osoby policii nebo četnictvu, bude s celou svojí rodinou zastřelen,“ hlásil protektorátní rozhlas od rána do večera.

K popravě stačilo málo, třeba poslouchat zahraniční rozhlas. Či se prostě nachomýtnout k tomu, jak si prostořeký soused pustil pusu na špacír, a neudat ho.

To jsem si nepomyslela, že se nechá tak pohřbít člověk, my lepší pochovávali psa, než byl pohřben můj syn.
z deníku Marie Königsmarkové

Lidé se začali opravdu bát, a měli důvod. Ale necouvli. Nejen v Praze, ale i na venkově. Zejména na Brdech se do odboje zapojila velká část obyvatel. Zpočátku byl odpor proti Němcům pro leckteré mladé kluky na Rožmitálsku tak trochu dobrodružstvím, jež nebrali úplně vážně. Svědčí o tom odbojářské přezdívky Lednička, Krtek, Kladivo, Buldok, Prkno…

Zahrabaná zaživa

Tajná policie, Geheime Staatspolizei, zkráceně gestapo, u lidí budila skutečnou hrůzu. Byli to vynalézaví muži, kteří uměli bít člověka tak, aby nepoškodili žádný životně důležitý orgán, chtěli přece informace. Roztáhli ruce i nohy vyslýchaného do tvaru písmene X a pak ho tloukli gumovými obušky do nohou, rukou, rozkroku… Účinný byl také vanový výslech: nahého vězně posadili do vany a střídavě mu pod tlakem vstřikovali hadicí do úst a nosu ledovou a horkou vodu.

Jak strašné byly výslechové metody gestapa na území protektorátu, dokládá nález kyjovské vyšetřovací komise, která 2. května 1945 zkoumala ostatky Marie Staňkové, manželky místního učitele.

„Na celém těle jsou vidět červeno-fialové krevní podlitiny, zejména v krajině hýžďové a podkolení. Hlava kulatá, souměrná, levé oko propíchnuté tupým nárazem, pravé oko s velkou podlitinou v komoře oční. Horní ret jeví příčnou trhlinu 4 cm dlouhou a 1 cm širokou. Krvavý výtok z nosu, úst a obou uší. Na zevních rodidlech a v krajině ohanbí kožní oděrky. Pravý kloub hlezenní prostřelen, levá noha 8 cm od palce prostřelena, kromě toho průstřel lýtka. Ústa jsou plná hlíny, což svědčí o tom, že zavražděná po předchozím mučení byla ještě zaživa zahrabána,“ cituje kyjovský kronikář Vladislav Kocman.

Kyjov nebyl výjimkou. Klatovské gestapo, které úřadovalo na Brdech, v drsných metodách nijak nezaostávalo. Krutostí proslul mimo jiné tlumočník Franz Wotava: v oblibě měl nejen gumový obušek, ale také elektrický kabel, provazy a důtky.

Klamné bezpečí

Nepřehledný terén Brd představoval pro odbojáře ideální zázemí: seskakovali tam parašutisté se speciálními úkoly, skrývali se zde místní lidé na útěku před gestapem i zajatci z ruské fronty, jimž se podařilo uprchnout ze železničních transportů. Lidé z okolních vesnic jim pomáhali, jak se dalo.

V čele místního odboje stál František Lízl, mladý lesní inženýr z rožmitálského velkostatku. Členy odbojové skupiny byli také hajný František Königsmark z hájovny Na Dědku, jeho devatenáctiletý syn František, ale i další hajní z arcibiskupských lesů i z lesů hraběte Pálffyho. Díky nim vyrostlo potají na svazích Třemšína asi patnáct maskovaných zemljanek, kde našli uprchlíci úkryt.

František Lízl (vpravo), vůdce odboje na Rožmitálsku, měl úsměvnou přezdívku Lednička. Raději zvolil smrt než výslech na klatovském gestapu.

Foto: Podbrdské muzeum, Rožmitál pod Třemšínem

„Odvahu projeví i mnoho lidí z Rožmitálu. Pekaři budou dodávat chleba, prodejna obuvi zimní boty, obchodníci s textilem a šatstvem pomůžou s oblečením. Do roku 1944 je do odboje na Rožmitálsku zapojeno ať přímo nebo s jinou pomocí až 160 lidí,“ konstatuje František Hála v monografii Příspěvek k dějinám Rožmitálska.

„Byla to zvláštní situace, věděl to leckdo,“ potvrdil Magazínu Práva vnuk hajného Königsmarka Josef Tesař. „Nosili jim na hájovnu jídlo, nebrali to jako risk. Dlouho se nic nedělo, tak získali pocit jistoty.“ Šlo o klamný pocit. Aktivity odbojové organizace znalo příliš mnoho lidí. Mělo je zmapované i klatovské gestapo.

Živého mě nedostanou!

Před svítáním dne 26. října 1944 obklíčil hájenku Na Dědku oddíl klatovských gestapáků, doplněný místními četníky. V té době byli doma hajný František Königsmark, jeho manželka Marie a devatenáctiletý syn František. K tomu, co se doopravdy odehrálo, se dnes potomci rodiny ani lidé z okolí nechtějí vracet. „Je to smutná historie,“ říká Josef Tesař. Dědečka ani strýce nepamatuje, narodil se až tři roky po válce.

Hajný František Königsmark. Řemeslo se v rodině dědí, lesáky jsou i jeho potomci.

Foto: archiv Josefa Tesaře

Podle oficiální verze padli hajný a jeho syn v přestřelce. Jenže… „Mohu říct zcela bezpečně, že při této akci k žádné přestřelce nedošlo. Rozhodně proti nám ze strany Königsmarků nebylo ani jednou vystřeleno,“ uvedl Karel Maule, jeden z četníků, kteří tehdy společně s gestapáky hájovnu obklíčili.

Nelituji ve své práci minulé ničeho – neboť tak jsem jednat měl a musel, neměl-li bych se za sebe pak stydět.
odbojář František Lízl, † 17. 1. 1945

Jeho výpověď zachytil František Hála ve své knize: „Dostali jsme se bezprostředně k hájovně, když jsem slyšel dávku ze samopalu po předchozí výzvě ‚Halt!‘. Tu dal Wotava poté, kdy spatřil na dvorku ve spodním prádle starého Königsmarka. Ten, když je spatřil, vběhl do hájovny a zabouchl dveře. Zamkl a Wotava vystřelil do dveří dávku ze samopalu. Pak bylo slyšet střelnou ránu uvnitř hájovny.“

Rány však musely padnout dvě. Oknem četník viděl hajného v kaluži krve – brokovnicí se střelil do úst. A když vešli, našli devatenáctiletého Františka ležet mrtvého v předsíni. Po válce soudní pitva prokázala, že i on zemřel na střelné rány způsobené brokovnicí.

František Königsmark mladší zahynul v odboji jako devatenáctiletý.

Foto: archiv Josefa Tesaře

Starý Königsmark prý vždycky říkal: Živého mě nedostanou! Zastřelil v bezvýchodné situaci napřed syna, který se pokusil Němcům utéct, a poté obrátil zbraň sám proti sobě? Spáchali oba muži sebevraždu? Nezáleželo na tom tehdy a nezáleží na tom ani dnes. Je jedno, kdo zmáčkl spoušť. Ať už to byl kdokoli, smrtí hajného a jeho syna bylo vinno klatovské gestapo.

I psy jsme pochovávali lépe…

Gestapáci pokračovali v zátahu proti ostatním hajným, zatímco Marii Königsmarkovou nechali v domě. S mrtvým synem a těžce raněným manželem, který zůstal ležet na místě bez pomoci, čekala pod dozorem strážníka celý den. Teprve okolo páté hodiny odpolední odvezli hajného do příbramské nemocnice, kde o dva dny později zemřel. Nemohl mluvit, tak mu prý ještě strkali do ruky tužku, aby prozradil spolubojovníky. Měli smůlu.

Během zátahu Na Dědku šla kolem do práce skupina lesních dělníků. Gestapáci ji pro jistotu na místě zatkli. Byl mezi nimi i sedmnáctiletý Josef Königsmark, hajného synovec, který neměl o ničem ani tušení.

Děda s babičkou byli obyčejní venkovští lidé. Pomohli prostě člověku v nouzi. Udělali jen to, co museli.
Josef Tesař

Všechny muže později propustili, až na jediného: pro Josefa znamenalo stejné příjmení rozsudek smrti. Spolu s Marii Königsmarkovou ho odvlekli do Terezína, kde zemřel 7. března 1945, den před svými osmnáctými narozeninami. Marie přežila, její poprava byla naplánovaná až na 13. května.

Z rodiny jí zůstala jen dcera Růžena, která díky šťastné náhodě nebydlela za války doma na hájence. Aby se vyhnula nasazení do Reichu, pracovala u strýce na statku, a tak se nacistům ztratila z očí.

Svatební fotografie Růženy Königsmarkové (uprostřed), maminka Marie vpravo. Její syn Josef zná dědečka a strýce jen z vyprávění.

Foto: archiv Josefa Tesaře

Hajného a jeho syna nařídili Němci hodit do hrobu bez rakví. „První neděli jsem do okna hleděla a přála si být mouchou, bych viděla, jaký má syn pohřeb, když nemá kolem sebe rodičů. To jsem si nepomyslela, že se nechá tak pohřbít člověk, my lepší pochovávali psa, než byl pohřben můj syn,“ cituje z deníku Marie Königsmarkové František Hála v Příspěvku k dějinám Rožmitálska.

Katolická církev nedovoluje pohřbívat sebevrahy na hřbitovech. Syn byl pohřben za hřbitovní zdí ve Hvožďanech, otec za zdí příbramského hřbitova.

Gestapo si s vámi poradí!

Po zátahu Na Dědku následovala vlna zatýkání. Partyzáni však stačili úkryty včas opustit a spojili se s většími oddíly, operujícími na Českomoravské vysočině. Mnoha místním nezbývalo než zůstat: přešli do ilegality a úspěšně se skrývali. Gestapáci sice znali jejich jména, nevěděli však, kde je hledat. Odbojářskou síť nakonec pomohl rozkrýt mladý laborant z rožmitálské lékárny Miroslav Náhlovský. Podle Františka Hály zradil i jeho šéf, lékárník Jiří Třasoň. Na přelomu let 1944 a 1945 byly na Rožmitálsku zatčeny tři desítky lidí. Sedmnáct jich popravili v Praze na Pankráci, další skončili v koncentračních táborech.

Došlo i na Františka Lízla. Zatkli ho 17. ledna 1945, jen v pyžamu a bačkorách. Díky Náhlovskému šli najisto. Zle týraný Lízl při výslechu v Rožmitálu nepromluvil, a tak ho odváželi na gestapo do Klatov. „Tam už si s vámi poradí!“ hrozili.

Už bylo k večeru, šest stupňů pod nulou, sněžilo. U přejezdu v Hudčicích auto uvázlo ve sněhu. Gestapáci za sebou měli náročný den, chytili vůdce odboje! Popili na oslavu, a nedávali proto už tolik pozor. Možná si ve vyhřátém autě i trochu zdřímli.

Najednou dveřmi pronikl závan chladu, a vězeň nikde! Neuteče daleko, uklidňovali se, bez kabátu, skoro bosý, s pouty na rukou… Zmýlili se. František Lízl unikl zcela mimo jejich dosah. Vyběhl naproti přijíždějícímu motoráku a lehl si na koleje. Ve srovnání s tím, co ho čekalo, to byla rychlá a laskavá smrt.

Dodnes ji připomíná pomníček na místě, kde vydechl naposled. „Nelituji ve své práci minulé ničeho – neboť tak jsem jednat měl a musel, neměl-li bych se za sebe pak stydět,“ napsal v dopise přátelům krátce před zatčením.

Udělali jen to, co museli

Jiří Třasoň jako jediný člen odbojové skupiny z nacistického potrestání nepochopitelně vyvázl. V klidu se dožil konce války a v roce 1945 ještě jménem svých spoluobčanů vítal ruskou armádu… Spolupráci s gestapem mu nikdy neprokázali, pod tlakem veřejného mínění se však nakonec z města musel odstěhovat.

Zrádce Náhlovského oběsili krátce po válce v Rožmitále na náměstí. Spravedlivé odplaty došel i Franz Wotava. Byl chycen na útěku a 17. září 1946 stanul před klatovským lidovým soudem. „Přiznávám, že jsem někdy dal facku a jindy pár do zadnice, jinak jsem nikoho netloukl!“ hájil se. Marně. Byl popraven ještě téhož dne večer.

Josef Tesař k lidem, kteří zničili život Königsmarkům a spoustě dalších sousedů, nenávist necítí. „Je to už tak dávno,“ říká. Smutek však zůstal: „Rodina si nese životní škrábanec. Babička sice koncentrák přežila, nechtěla však o válce vůbec mluvit. Jednou jsem se jí zeptal, to mně bylo asi deset dvanáct let. Rozplakala se a já se od té doby už znovu neptal. Nikdy.“

Své předky za hrdiny nepovažuje, jen za slušné lidi. „Uprchlíci byli mladí, dvacetiletí kluci, hladoví, otrhaní, kteří prošli útrapami fronty a bez naší pomoci by v lesích zemřeli. A děda s babičkou byli obyčejní venkovští lidé, kterým jich bylo líto. Jako křesťané prostě pomohli člověku v nouzi. Udělali jen to, co museli. Já na jejich místě bych to udělal také,“ podotýká.

Statečné odbojáře Königsmarkovy připomíná památník v místě bývalé hájovny.

Foto: Podbrdské muzeum, Rožmitál pod Třemšínem

Hájovna Na Dědku v posledních letech sloužila jako skautská základna, loni však lehla popelem. „Když se rozezněly hasičské sirény a po kraji se rozlétla zpráva, že hoří hájovna, zastavila se na okamžik srdce všech starousedlíků. Nehořel jen dům číslo popisné 48, hořel němý svědek tragédie,“ říká kronikářka nedaleké obce Hvožďany Marie Berchtoldová.

U požáru byl i Josef Tesař. „Nemohl jsem se na to dívat. Otočil jsem se a šel jsem pryč. Jsem příliš zatížený minulostí,“ uzavírá příběh své rodiny.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků