Hlavní obsah
Náměstí v Hlučíně po příchodu československého vojska, 4. února 1920 Foto: archiv Muzea Hlučínska

Před 100 lety bylo Hlučínsko poprvé připojeno k Československu. Nadšení to nevzbudilo

Na základě rozhodnutí mírové konference v Paříži bylo přesně před 100 lety, 4. února 1920, připojeno dnešní Hlučínsko k Československu, které tak získalo 312 km čtverečních z kdysi ztraceného Slezska. Politické peripetie regionu tím však neskončily – roku 1938 bylo totiž Hlučínsko po mnichovském diktátu připojeno k Německu, přičemž naší zemi se vrátilo po 2. světové válce.

Náměstí v Hlučíně po příchodu československého vojska, 4. února 1920 Foto: archiv Muzea Hlučínska
Před 100 lety bylo Hlučínsko poprvé připojeno k Československu. Nadšení to nevzbudilo

„Po vítězství nad Německem v první světové válce se zástupci vítězných mocností a jejich spojenců setkali v Paříži, aby projednali podmínky mírové smlouvy. Řada zemí přitom vznesla své nároky na německé území,“ řekl Novinkám historik Aleš Binar z Univerzity obrany v Brně.

Konference začala v lednu 1919, během ní byla v červnu 1919 podepsána tzv. Versailleská smlouva mezi státy Dohody a Německem. Skončila až 21. ledna 1920. Zúčastnili se jí představitelé 32 států, diplomaticky jí dominovala tzv. Velká čtyřka: premiéři Francie a Británie George Clemenceau a David Lloyd George, prezident USA Woodrow Wilson a italský premiér Vittorio Orlando.

ČSR získala 36 obcí

Německo muselo na základě smlouvy postoupit část svého území Francii (Alsasko-Lotrinsko), Belgii (města Eupen a Malmedy), Polsku (Poznaňsko, část Pomořanska, Východního Pruska a Horního Slezska), Dánsku (Severní Šlesvicko), pozdější Litvě (severní část Východního Pruska) a právě Československu – Hlučínsko.

Současné Hlučínsko

Foto: Mapy.cz

„Náš požadavek na oblast byl akceptován a zakotven v § 83 Versailleské mírové smlouvy. Na jeho základě došlo 4. února 1920 k připojení celkem 36 obcí k Československu. V té době se však území ještě nenazývalo Hlučínskem podle svého nejdůležitějšího sídla, ale jako jižní Ratibořsko. Když Národní shromáždění schválilo zákon o státní symbolice, do velkého znaku byl začleněn i znak již zaniklého ratibořského knížectví,“ upřesnil Binar.

Hlučínsko bylo obsaženo i ve velkém znaku Republiky československé, kde celá spodní část byla věnována slezským oblastem.

Foto: archiv Muzea Hlučínska

Československá republika požadovala podle Binara v Horním Slezsku ještě část okresu Hlubčice, tu ale nakonec nedostala.

Obyvatelé hovořili archaickým dialektem češtiny, což mělo dle dobového mínění dokazovat, že se jedná o příslušníky českého národa.
Jiří Neminář, Muzeum Hlučínska

Historické „připojování a odpojování“ Hlučínska bylo podle historika Zbyňka M. Dudy ještě donedávna velmi choulostivé téma. Proč?

Místní připojení k ČSR nechtěli

„Hlučínsko je náhodou, dějinnou hříčkou i společenskou laboratoří. Vzniklo po první světové válce, když si nástupnické státy porcovaly poražené monarchie. Československo požadovalo oblasti Horního Slezska, z nichž se podařilo prosadit jižní část německého okresu Ratiboř,“ napsal Novinkám odborník z regionu, pedagog Jiří Neminář z Muzea Hlučínska v Hlučíně.

Místní obyvatelé si podle Nemináře připojení k nové republice nepřáli, protože je k novému státu nic nepojilo. „Žili do té doby v Německu a byli formováni rozmáhajícím se německým nacionalismem. Hovořili ale archaickým dialektem češtiny, což mělo podle dobového mínění dokazovat, že se jedná o příslušníky českého národa,“ konstatoval.

Dnešní Hlučínsko bylo v letech 1742 až 1920 součástí Pruska, resp. Německého císařství. Mezi oblastmi, které na základě mírové smlouvy po první slezské válce mezi Pruskem a Rakouskem 28. července 1742 ve Vratislavi získal pruský král Fridrich II., byla právě i polovina knížectví opavského – současné Hlučínsko. Friedrich II. zavedl v obsazeném Slezsku pruskou správu, která představovala dobu osmi až devíti generací, přinesla značné změny v oblasti hospodářské, politické i národotvorné.
Navíc byla oblast již od roku 1063 součástí olomoucké (arci)diecéze.

Hlučínsko v dějinách

Foto: Muzeum Hlučínska, Novinky

Podle Dudy je důležité, že jde o krásný, někdy v minulosti i bohatý, později značně zchudlý pohraniční kraj, veskrze prosáklý němčinou a polštinou, s příměsí moravské češtiny, kde se prolínala někdy ve shodě, jindy v rozporech náboženská hranice mezi různými rysy evangelismu a katolicismu, sem tam judaismu.

„Původně Vévodství slezské, proměněné po 1. světové válce i vlivem dělení tamních hranic vítěznými mocnostmi, se po vzniku ČSR stalo Zemí slezskou, což obyvatelé nesli nelibě. Opavsko se svými Slezáky, Těšínsko se Šlonzáky a Hlučínsko s Ratibořáky neboli Prajzáky se jen obtížně vyrovnávaly s tím, že jejich původní německá národnost, která celkově ve všech zmíněných oblastech převažovala, se ze zákona změnila na národnost československou, čímž se nedůvěra k nově vzniklému státu ještě více prohloubila,“ vysvětlil Duda.

Hlučínsko v dějinách

Foto: Muzeum Hlučínska, Novinky

Integrace Hlučínska do Československa probíhala skutečně velmi obtížně, jak potvrzuje i Binar. „Předpoklad politiků, že ten, kdo hovoří českým dialektem, je národně Čech, se zde ukázal jako scestný. Identita místního obyvatelstva vycházela přednostně z regionální a náboženské příslušnosti a z kulturní přináležitosti do Pruska,“ zmínil.

Dobová propagandistická pohlednice ukazuje volební poměr československých a německých stran.

Foto: archiv Muzea Hlučínska

Z jedné strany stát realizoval politiku velkorysého, byť násilného počešťování – místnímu obyvatelstvu bylo bráněno zakládat německé školy, svobodně vyjadřovat svou identitu při sčítání lidu, necitlivě byl podporován příchod nových českých elit.

„Tyto chyby čs. správy obratně využívala proněmecká propaganda. Obzvláště nebezpečné se to ukázalo v parlamentních volbách roku 1935, kdy dvě třetiny hlučínského obyvatelstva odevzdaly svůj hlas Sudetoněmecké straně,“ uvedl Binar.

Tragický Mnichov a branná povinnost občanů Říše

Československo i Německo považovaly Hlučínsko za historicky své vlastní území. Němci se s jeho odstoupením nesmířili a po mnichovských událostech v roce 1938 jej opět přičlenili k původnímu okresu. Proto se po mnichovské dohodě nestal tento region součástí Sudetské župy, ale byl připojen ke svému původnímu okresu, ve kterém se až do roku 1920 nacházel.

„Obyvatelstvo bylo považováno za říšskoněmecké, z čehož vyplývala též branná povinnost zdejší mužské populace. Hlučíňané tak válku prožili z pozice průměrných Němců. Po 2. světové válce se region stal opět součástí ČSR a německého souseda na severu vystřídal polský,“ připomněl Neminář.

Hlučínské náměstí před příjezdem wehrmachtu, 8. října 1938

Foto: archiv Muzea Hlučínska

Hlučínsko v dějinách

Foto: Muzeum Hlučínska, Novinky

„Poválečné osudy těchto lidí, kteří se buď aktivněji, či pasivněji podíleli na šestiletém katastrofálním selhání lidského rodu, jsou provázeny odsunem do oblastí Německa a Rakouska. V 80. a 90. letech jsem se tam několikrát navracel, projel jsem ta místa od Opavy přes Kravaře až na konečnou k Chuchelné. Hovořil jsem s pamětníky i jejich rodinnými příslušníky a přáteli. Z jejich dramatických osudů jsem se dozvídal o jejich bolesti, utrpení, ale i naději, že jejich životy zde i za hranicemi se po několika desetiletích přeci jenom vyvíjely pozitivně,“ poznamenal pro Novinky historik a pedagog Duda.

Odsun po 2. světové válce se nicméně Hlučíňanů týkal jen naprosto minimálně, a pouze těch, kteří ve 30. letech deklarovali svou německou národnost.

Hlučíňany bychom nalezli u všech druhů vojsk, podobně jako bratři Novákové sloužili každý u jiné zbraně.

Foto: archiv Muzea Hlučínska

„Kdyby se Hlučínsko v roce 1920 nepodařilo připojit k ČSR, bylo by dnes automatickou součástí Polska. Pro většinu obyvatelstva přibližně tak automatickou, jako je pro ně současná přináležitost k České republice,“ dodal Neminář.

Ale proč zrovna tato oblast? Proč ji Československo po roce 1918 chtělo více než třeba jiné lokality?

Zájem o nerostné bohatství

Když se vrátíme do období po 1. světové válce, eminentní zájem tuzemské politické reprezentace o Hlučínsko souvisel především s tím, že šlo o hornoslezskou průmyslovou oblast bohatou na četná ložiska nerostných surovin.

Požadavky zahrnovaly nejen průmyslové Rybnicko, ale i Hlucholazy, ve kterých ležela důležitá úvrať (místo na trati, kde vlak musí změnit směr jízdy, aby mohl pokračovat dále – pozn. red.) železniční trati z Opavy do Jeseníku. Německo mělo naproti tomu získat Osoblažský výběžek.

Francouzský generál Henri Le Rond narýsoval podle pravítka do mapy čáru a podle toho určil, která část okresu připadne Československu.

Jako hlavní důvod připojit tato území uvedla diplomacie podle Nemináře důležitost místního průmyslu, ale i strategické posunutí státní hranice co nejvíce na sever od Ostravy a páteřní železniční trati do Košic. Argumentace národnostním složením obyvatel byla až na druhém místě.

„Požadavky v takovém rozsahu selhaly, tudíž ve finále se jako průchozí ukázaly pouze nároky na jižní části Hlubčicka a Ratibořska, kde obyvatelstvo hovořilo dialektem češtiny. Výsledkem bylo přiznání jižní části okresu Ratiboř Československu Versailleskou mírovou smlouvou. Obsazení Hlučínska čs. armádou (což místní rovněž nepotěšilo) a jeho faktické připojení k republice tedy nastalo 4. února 1920,“ uvedl.

Kudy povede hranice?

Jelikož Hlučínsko nikdy dříve neexistovalo, neexistovala ani jeho severní hranice. Když mělo Německo odstoupit Československu část okresu Ratiboř, nebylo jasné, kudy by měla nová hranice vést.

Situaci podle Muzea Hlučínska netradičně vyřešil předseda plebiscitní komise, jež tehdy ve Slezsku působila, francouzský generál Henri Le Rond. Jednoduše narýsoval podle pravítka do mapy čáru a podle toho určil, která část okresu připadne Československu.

Na mapě je vidět způsob určení severní hranice Hlučínska přímkou.

Foto: archiv Muzea Hlučínska

Protože linie u několika obcí protínala katastr zhruba v jeho polovině, protáhlo se definitivní dořešení vedení hranice až do roku 1923, kdy byly k Československu připojeny ještě obce Hať a Píšť. Hlučínsko ve své dnešní podobě tak bylo konečně zformováno.

Hlučínsko v dějinách

Foto: Muzeum Hlučínska, Novinky

Některé země ztratily většinu své rozlohy

Podle Nemináře je třeba si uvědomit, že když se na troskách rozvrácených monarchií po ukončení 1. světové války začaly rodit nové státy, nebyla jejich výsledná podoba ani automatická, ani předem rozhodnutá. Každý z nově vznikajících státních útvarů vynakládal úsilí, aby si vylepšil hranice, a tak neváhal vznášet nároky na různá území sousedů.

„Geopolitická mapa Evropy zkrátka dosáhla dosud nevídaných změn. Vznikly zcela nové státy, zatímco jiné ztratily i dvě třetiny své velikosti. Jestliže na počátku Velké války sahaly hranice carského Ruska až ke Krakovu a v rámci rakouské monarchie bychom nalezli severní pobřeží Gardského jezera, Lvov i Split, po ukončení válečného konfliktu leželo každé z těchto míst v jiném státě,“ shrnul Neminář.

Mírové náměstí v Hlučíně

Foto: Petr Vlček, ČTK

„Hlavně je nesmyslné tvrdit, že roku 1742 bylo Hlučínsko uloupeno Marii Terezii, protože tenkrát o žádné Hlučínsko nešlo, nýbrž o celé Slezsko. Hlučínsko vzniká až po první světové válce. Koneckonců nechybělo mnoho a dnes by ani existovat nemuselo,“ zdůraznil na závěr.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků