Hlavní obsah
Polní maršál Paulus (vlevo) řeší potíže při bitvě u Stalingradu. Snímek je z ledna 1943. Foto: Profimedia.cz

Hrdina i zrádce? Maršál Paulus se stal po bitvě u Stalingradu nejslavnějším zajatcem

Boje ve stalingradském kotli skončily 31. ledna 1943. Válečné dějiny dnes už sotva znají jména vítězů této obrovské bitvy, která se stala jednou z těch, jež rozhodly druhou světovou válku. Znají však dobře jméno poraženého: polní maršál Paulus. Dodnes se názory na něj velmi liší – byl to hrdina, zrádce, Hitlerův věrný generál, oportunista, figurka na šachovnici studené války, tragická postava?

Polní maršál Paulus (vlevo) řeší potíže při bitvě u Stalingradu. Snímek je z ledna 1943. Foto: Profimedia.cz
Hrdina i zrádce? Maršál Paulus se stal po bitvě u Stalingradu nejslavnějším zajatcem

Do té doby neznámé sovětské velkoměsto nebylo původně žádným důležitým cílem. Bitva o ně se však nakonec stala kulminačním bodem největšího válečného konfliktu v dějinách a jméno Stalingrad legendou. A také synonymem krachu modelu bleskové války. Paulus se kvůli Stalingradu stal jedním z nejkontroverznějších vojevůdců německých vojenských dějin.

V lednu 1942 byl Paulus překvapivě jmenován do čela největšího uskupení wehrmachtu, 6. armády, ačkoli ve válce dosud nevelel ani jediné vojenské jednotce.

„Mnohé by si ušetřil, kdyby následoval příkladu generála von Hartmanna,“ řekl po letech někdejší ordonanční důstojník Paulusovy 6. armády. Tento velitel pěší divize se poté, co byla jeho jednotka zničena, vydal do přední linie a bez krytu tak dlouho střílel na sovětské útočníky, až ho zasáhla kulka do hlavy.

Slovo kdyby ovšem – jak známo – v dějinách neplatí. Polní maršál Friedrich Paulus si nezvolil kulku, ale zajetí. A v něm potom kapituloval podruhé…

Přiženil se do světa aristokracie

Narodil se v roce 1890 v malém hesenském městečku Breitenau-Gershagenu a vyrůstal v typicky úřednické domácnosti. Tento sociální status mu byl zpočátku překážkou na jeho vojenské dráze, po níž velice toužil. Po maturitě na gymnáziu (1909) byla odmítnuta jeho žádost o kadetský výcvik v říšském námořnictvu.

Zapsal se tedy na práva, ale studovat ani pořádně nezačal. Na rozdíl od námořnictva nebyla německá armáda tolik zatížena stavovskými předsudky, a tak byl v únoru 1910 přijat k pěšímu regimentu. Po absolvování válečné školy dostal v roce 1911 vytoužený důstojnický patent.

Friedrich Paulus (1890–1957)

Foto: Profimedia.cz

Jednoho dne mu dva bratři, s nimiž sloužil u pluku, představili na výletu svou sestru Elenu Rosseti-Solescuovou. Tato o rok starší a krásná Rumunka z bohaté aristokratické rodiny se stala v červenci 1912 Paulusovou manželkou. Sňatkem se mladému poručíkovi otevřel přístup do velkého světa staré Evropy, který měl ve víru první světové války zaniknout.

Jejich manželství však všechny bouře času přestálo. Ještě než Friedrich odešel na frontu, narodila se jim dcera Olga a v posledním roce první světové války pak i dvojčata Friedrich a Ernest Alexander.

Major se sex-appealem

Příměří zastihlo Pauluse v hodnosti kapitána a patřil k těm, jimž se podařilo setrvat v malé poválečné armádě, kterou vítězní spojenci povolili Němcům zachovat. Dva roky sloužil v jednom stuttgartském pluku (kde byl shodou okolností velitelem kulometné roty kapitán Erwin Rommel) a již během té doby se ukázalo, že postrádá kvality nezbytné pro velení.

Po jednom výcviku, při němž musel velet praporu, o něm štáb řídící cvičení hlásil, že „tento důstojník postrádá rozhodnost“. V závěrečném posudku se pak objevilo zřetelné a téměř prorocké ocenění Paulusovy osobnosti a talentu:

„Typický štábní důstojník ze staré školy. Skromný, přívětivý, s mimořádně zdvořilým vystupováním. Úzkostlivě dbá, aby se něčím nedotkl druhých. Výjimečně talentovaný pro vojenské záležitosti. Pečlivý kancelářský pracovník se zaujetím pro válečné hry a vývojové plány na mapách a modelech. V této oblasti vykazuje značné taktické schopnosti, má však sklon věnovat příliš mnoho času vyhodnocování situace, než vydá rozkazy.“

Nikoli náhodou mu kamarádi z ročníku při jednom školení pro důstojníky generálního štábu dali latinskou přezdívku „Fabius Cunctator“ (váhavec). V jeho pozůstalosti se zachovaly tzv. pivní noviny z roku 1921, což byla veselá písemnost, jakou vydávali studenti na konci kurzu. I zde byl tehdy 31letý major Paulus popisován jako úzkostlivý a pedantský důstojník: „ryzí lord“, „jemný štíhlý pán“, „major se sex-appealem“.

Paulus se v oněch letech jevil jako prototyp vysoce vzdělaného a přitom zcela nepolitického důstojníka generálního štábu, jakého si vedení reichswehru přálo.

Za Hitlera povýšil na generála

Po různých zařazeních jako učitel taktiky a „pomocník velitele-čekatel“ byl Paulus v roce 1933 povýšen na podplukovníka. Převzetí moci Hitlerem prožíval v Zossenu jako velitel 3. dopravního oddílu, který později tvořil jádro německé tankové jednotky.

Právě Paulus se významně podílel na vzniku této na tehdejší dobu nové zbraně a hlavně na rozpracování teorie a metodiky využití tankových svazků jako nástroje bleskové války – blitzkriegu. V roce 1935 se vypracoval do funkce náčelníka štábu na novém vrchním velitelství tankových vojsk v Berlíně.

Paulus (vlevo) u Hitlera ve Vlčím doupěti. Zprava stojí Brauchitsch, Halder, Keitel a Hitler.

Foto: Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl, ČTK

Byl to zlom v jeho kariéře. Zatímco při dvanáctileté službě za výmarské republiky to dotáhl na majora, během sedmi let po nástupu Hitlera byl povýšen až na generála (1939). Voják z povolání Friedrich Paulus musel být spokojený. On, příslušník středostavovské rodiny, se dostal mezi elitu armády. Nového šéfa státu nutně musel chápat jako člověka, který podporuje jeho profesní stav.

Ač sám nebyl horlivý nacista a neměl nic společného s nástupem NSDAP k moci, podporoval vůdcovu politiku, která Německu zajistila prosperitu, zaměstnanost a živila armádu.

V otázce války se manželé neshodli

Vypuknutí druhé světové války prožíval Paulus jako náčelník štábu 10. armády. Ta brzy dostala nové označení a jako 6. armáda si záhy vytvořila dobré renomé. Bez větších potíží převálcovala Polsko a v roce 1940 byla převelena na západ, kde byl Paulus svědkem vítězství v Belgii a Francii.

V září 1940 byl vybrán do funkce vrchního ubytovatele v generálním štábu. Stal se tak třetím nejvyšším funkcionářem v armádě. Brzy poté byl pověřen přípravou strategické studie k invazi do Sovětského svazu (operace Barbarossa).

V noci na 31. ledna 1943 povýšil Hitler Pauluse na polního maršála. S cynickou kalkulací, že německý maršál se nevzdává a s poslední ztracenou pozicí spáchá sebevraždu.

Sovětský svaz byl tehdy státem, s nímž mělo nacistické Německo uzavřen pakt o neútočení a společně s ním se podílelo na porážce Polska. Tato skutečnost však zřejmě Pauluse netrápila. Nejsou aspoň známy žádné morální či vojenské námitky, jež by vznášel proti Hitlerovu plánu.

Navzdory všem předpisům o utajení se Barbarossa stávala předmětem rodinných debat. Oba synové byli důstojníci tankových vojsk a zaslechli ve svých jednotkách zvěsti o útoku na východ. Manželka Elen po válce interpretovala Paulusův optimismus: „Je možné, že tažení skončí za šest týdnů. Bolševický systém se může zřítit při prvním úderu jako domeček z karet.“

Ona zůstala při vší loajalitě ke svému muži kriticky myslící ženou s vlastním názorem. Již útok na Polsko považovala za neospravedlnitelný zločin a válku proti SSSR označovala za bezpráví. A co jí manžel odpovídal?

Nebyl mužem, který by otevřeným oponováním Hitlerovi ohrozil svou kariéru. Byl vychován jako voják a jeho pojetí vojáka předpokládalo, že bude považovat politická rozhodnutí (jako bylo nadcházející ruské tažení) za oblast, do níž voják nemá co zasahovat. Jako profesionál důstojník musí plnit rozkazy.

Měl zakázáno ustoupit

Když operace Barbarossa na přelomu let 1941/1942 ztroskotala, Hitler měnil na východní frontě plány a také velitele. Do čela nejsilnějšího uskupení wehrmachtu, 6. armády, byl v lednu 1942 překvapivě jmenován právě čerstvě povýšený generálmajor Friedrich Paulus. Ačkoli v době války dosud nevelel ani jediné vojenské jednotce.

Na pozorovatelně u Stalingradu

Foto: Profimedia.cz

Paulusova 6. armáda byla hlavní složkou skupiny armád B, jež měla v jarní ofenzivě postoupit co nejdále na východ až ke Stalingradu. Původně nebylo Hitlerovým cílem město dobýt – chtěl pouze rozetnout ruské komunikace směrem k Volze – ale postupně plán z prestižních (a nikoli strategických) důvodů změnil. Chtěl dosáhnout psychologického vítězství, jež by představovalo zabrání města nesoucího jméno protivníka, který mu předchozího léta znemožnil dobytí Moskvy.

To tvořilo pozadí osudného Hitlerova rozkazu Paulusovi z 24. listopadu 1942 o udržení fronty a slibem leteckého zásobování, když předchozího dne sklapla nad čtvrtmiliónovou 6. armádou sovětská obkličovací past.

Těsně před půlnocí 23. listopadu poslal Paulus přímo Hitlerovi radiogram, v němž naléhavě – už podruhé během několika hodin – žádal o povolení úniku. Snažil se přesvědčit vůdce, že „přitom sice dojde ke ztrátě velkého množství materiálu, ale zachrání se většina cenných vojáků a alespoň část materiálu.“ Argumentoval názorovou podporou svých generálů, na jejímž podkladě „prosil ještě jednou o volnost jednání“.

Marně. Povolení k úniku teď ani později nedostal. Hitler trval na tom, aby za všech okolností severní frontu bránil.

Maršál se nevzdává…

Rozhodný útok na zbytky německé 6. armády začal 22. ledna 1943. Paulus znovu žádal Hitlera, aby mu dovolil zastavit boj. Vůdce to kategoricky odmítl: z hlediska cti nepřichází kapitulace vůbec v úvahu. Večer do Stalingradu telegrafoval, že boj 6. armády je „velkým historickým přínosem v největším zápase německých dějin“.

K poslednímu rádiovému kontaktu mezi Paulusem a Hitlerem došlo 30. ledna, v den desátého výročí převzetí moci. „Ještě nad Stalingradem vlaje prapor s hákovým křížem,“ zdravil Paulus vůdce do hlavního stanu. „Nechť je náš boj pro žijící a pro příští generace příkladem, jak nikdy nekapitulovat ani v beznadějné situaci.“

„Můj generálplukovníku,“ odpověděl Hitler, „jako vždy ve světových dějinách nebude ani tato oběť zbytečná. Německý národ teprve nyní chápe celou tíži boje a ponese největší oběti.“ Následující noc jmenoval Pauluse generálem polním maršálem. S cynickou kalkulací, že německý polní maršál se nevzdává a s poslední ztracenou pozicí spáchá sebevraždu.

Velitel německé 6. armády polní maršál Friedrich Paulus se 31. ledna 1943 ve Stalingradu vzdává.

Foto: ČTK

„Tuhle radost mu neudělám,“ poznamenal Paulus před štábním důstojníkem. „Ano, vím, že válečné dějiny nade mnou již vyřkly svůj soud.“ Když se Hitler o kapitulaci dozvěděl, byl jako smyslu zbavený: „Jak se může vzdát bolševikům? Hrdinství tolika vojáků je smazáno jediným bezcharakterním slabochem. V této válce se již nikdo nestane polním maršálem.“

Trojský kůň mezi zajatci

Zajatý Paulus byl umístěn do zvláštního tábora pro vyšší důstojníky a generály v Krasnogorsku. Tam i v dalších táborech s ním vedli vyčerpávající diskuse. Byl vystaven tlaku, aby vstupem do Svazu německých důstojníků dal signál k rychlému ukončení války. Paulusův poměr k antifašistickému hnutí však byl v roce 1943 zdrženlivý, i když jeho systém hodnot se rapidně měnil.

Obával se stigmatu muže, jenž vrazil dýku do zad německému národu. Zatímco v těžkých vnitřních bojích začínal chápat svoji spoluúčast na bídě 6. armády, jeho přesvědčení, že nesl pouze vojenskou a nikoli politickou odpovědnost, zůstávalo neotřesené.

Maršál důsledně odolával až do neúspěšného atentátu na Hitlera v červenci 1944. Tehdy podruhé kapituloval. Podepsal apel „Zajatým německým důstojníkům, vojínům a německému národu“ a promluvil v rádiu „Svobodné Německo“.

Někdejší hlavní plánovač operace Barbarossa prohlásil: „Německo se musí zříci Hitlera a ustavit vládu, která ukončí válku a nastolí poměry, jež našemu národu dovolí žít dál a vstoupit s našimi nynějšími protivníky do mírových, ba přátelských vztahů.“

V červenci 1944 podepsal Paulus výzvu generálům a důstojníkům: „Německo se musí zříci Adolfa Hitlera…“

Foto: archiv M. Šišky

Sovětský svaz tak pro své cíle získal mezi německými zajatci trojského koně. Hitler byl vzteky bez sebe. Nebylo už možné udržet propagandistickou legendu o polním maršálovi, který bok po boku se svými pěšáky bojoval u Stalingradu do posledního náboje a zahynul se svou armádou.

Cíle Svazu německých důstojníků však už byly v té době iluzí. Rudá armáda stála na východní hranici Německa a Stalin vůbec nepomýšlel na to, že by se tam zastavil. Různé Paulusovy výzvy ke kapitulaci neměly na německé straně účinek. Válka skončila bezpodmínečnou kapitulací.

Stalin ho z klece nepustil

Naprosto nečekaně se Paulus objevil 11. února 1946 jako svědek obžaloby u norimberského vojenského tribunálu. Potom se už do generálského tábora nevrátil. Sepsal své názory na válku a přednášel sovětským generálům. Pro Josifa Stalina byl zvláštní perlou na koruně úspěšného vojevůdce. Dal svému osobnímu zajatci k dispozici vilu s pobočníkem, lékařem a kuchařem.

Paulus se však chtěl vrátit do Německa a mnohokrát mu psal. Vysvětloval vývoj svých politických názorů během zajetí, které ho „vedly k revizi a kritice předcházejícího světového názoru a k novým pokrokovým názorům na historii a události spojené s druhou světovou válkou“. Žádal sovětskou vládu o „přezkoumání jeho využití ve východní zóně Německa“.

Norimberský proces (1946): maršál Paulus u výslechu

Foto: DPA/Agentur Voller Ernst, Jevgenij Chalděj, ČTK

Stalin však svého nejslavnějšího zajatce až do své smrti v březnu 1953 z klece nepustil. V září téhož roku se v Moskvě s Paulusem setkal šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht a maršál vyjádřil přání usadit se v NDR a vystoupit s politickým prohlášením, v němž shrne poučení z války, která zapříčinila katastrofu Německa.

To se také stalo. V říjnu 1953 přijel do východního Berlína a již v NDR zůstal. Svou úlohu přitom sehrála smrt manželky Eleny v roce 1949, obavy z veřejné výměny názorů kolem jeho osoby ve Spolkové republice i jeho výhrady k Adenauerově politice vojenské integrace do západoevropského spojeneckého systému.

Objekt operace Terasa

Paulus se nestal komunistou, nepřál si komunistické Německo, ale NDR se podařilo polního maršála získat pro své politické cíle. V roce 1954 se stal ředitelem úřadu pro výzkum válečných dějin a vyučoval vojenské umění na vysoké policejní škole v Drážďanech.

Ministerstvo státní bezpečnosti kolem něj rozprostřelo hustou síť informátorů a Paulus pro ně byl operací Terasa. Co si skutečně myslel a co cítil, nelze z oficiálních prohlášení vyčíst.

Při procházce v Moskvě s Wilhelmem Pieckem, členem Národní komise svobodné Německo (srpen 1944)

Foto: archiv M. Šišky

Byl to uzavřený muž, který si byl vědom své historické úlohy. Sám sebe považoval za tragickou figuru německých vojenských dějin. Mezi tíží odpovědnosti za katastrofu u Stalingradu a politickým tlakem nové společnosti na Východě i Západě, kterou ne zcela chápal, a při hledání nových ideálů zůstal Paulus bez vlasti. Návrat byl pro něj návratem cizince.

Muž, který dvakrát zasáhl do tragických německých dějin, dožíval v naprostém osamění. Těžce postižen neléčitelnou nemocí – organickým mozkovým onemocněním, které při úplné duševní svěžesti vede k ochrnutí všech svalů – zmizel koncem roku 1955 z politického života. Zemřel v hluboké depresi v šestašedesáti letech 1. února 1957.

Den po 14. výročí porážky u Stalingradu.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Co řekli o Paulusovi

„Podle stavu věcí pro Pauluse nepřichází v úvahu nic jiného než čestná vojenská smrt. Osud ho postavil do situace, v níž, když již tolik jeho lidí padlo, musí oželet 15 nebo 20 let života, aby své jméno udržel živé celá tisíciletí.” Joseph Goebbels

„Že generál Paulus tehdy neuchopil svou poslední šanci, že váhal a konečně nenašel odvahu, se stalo jistě v důsledku pocitu zodpovědnosti, která na něm ležela.” Erich von Manstein

„Pro mne není žádný voják v takové situaci zločincem, ale tragickou figurou, kterou lze často jen litovat, ale nikdy nenávidět.” Erich Mende, spolkový ministr

„V zajetí se uskutečnil jeho velký přerod. Uznal, že německý útok na Sovětský svaz byl porušením práv národů. Uznal, že následoval muže, který pohrdal věrností, a proto si žádnou nezasloužil.” Otto Moll, publicista

„Paulus byl posedlý myšlenkou, že jednou by mohla existovat jedna německá říše, jedno Německo, ne dva oddělené pruhy země.” Paulusova dcera Olga

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků