Článek
Do této situace se dostali i důchodci Emilie a Jan R. ze Znojemska. Neprosí o milodary, nespílají věřitelům, chtějí splácet, byť po troškách.
Jejich finanční zoufalství je mementem pro druhé. Ukazuje, že proces oddlužení (tzv. osobní bankrot) není jednoduchý a všespasitelný, jak k němu mnozí dlužníci vzhlížejí.
„Manžel měl jen provize coby pojišťovák, a nedařilo se mu. Když odešel před sedmi lety do důchodu, naše situace by se dala chápat jako zlepšení ve stálosti příjmů, ale závazky je už výrazně převyšovaly,“ vypráví jasným hlasem dvaasedmdesátiletá paní Emilie.
Spadli s manželem do exekucí, srážky z příjmu nestačily, a tak si prošli i odvozem zabavených věcí. Domek, kde bydlí, prodat nemohou. Mají k němu jen užívací právo. Není ani jejich, ani dětí.
Nevědí, zda se oddlužení dožijí
„Jediným východiskem bylo požádat soud o osobní bankrot,“ vzpomíná seniorka. Loni v srpnu jim soud oddlužení schválil. Trvá pět let.
Zavinili jsme si to, a tak nezbývá než si to přetrpět
„Kdo ví ale, zda se oddlužení za pět let dožijeme. Věřím, že ano a že bude líp,“ doufá paní. Z důchodu se manželům během této doby strhávají jasně určená procenta sedmi věřitelům.
Je to tradiční seznam – jako vystřižený z tisíců jiných osobních bankrotů.
Věřiteli jsou GE Money Bank (pohledávka 113 tisíc korun), Provident Financial (79 tisíc korun), Smart Capital (44 tisíc korun), Jihomoravská plynárenská (60 tisíc), Cetelem (21 tisíc korun), Česká správa sociálního zabezpečení (7 tisíc), Telefónica (4 tisíce). Dohromady 330 tisíc korun.
„Zbývají nám tři tisíce“
Důchodci zdaleka vše nevrátí. Soudně jim bude odpuštěno
70 procent přihlášených pohledávek. Odpuštění by neplatilo, kdyby vyhráli ve sportce. To by museli vrátit vše.
Dohromady mají důchod sedmnáct tisíc měsíčně. Osm tisíc se jim z toho strhává na splátky věřitelům. Zbývá necelých devět tisíc.
„Když zaplatíme inkaso a všechny nutné výdaje, zbývají nám na živobytí tři tisíce korun,“ počítá Emilie.
„Vyšli bychom i s tím málem, jenže se hrnou další splátky mimo režim bankrotu,“ dodává Emilie. Například dluží dodavateli energie firmě Centropol 23 tisíc korun. Už jednou žádali společnost, aby závazek mohli splácet postupně. Teď prosí znovu, a to o snížení splátek na polovic.
„Vaše žádost o snížení splátek nebyla schválena. Splátkový kalendář nelze měnit. Splátky je třeba hradit, aby nedošlo k jeho zrušení a požadování uhrazení celé dlužné částky,“ napsal manželům Centropol.
„Tahle pohledávka nás teď dostává do kolen,“ přiznává Emilie. A co děti? „Samy jsou v dluzích. Nejmladší dcera je matka samoživitelka, peníze loví po brigádách. Další dcera a syn živí děti na vysokých školách. Ani jsem jim o tom, že se tolik topíme, neřekla. Zavinili jsme si to, a tak nezbývá než si to přetrpět,“ míní paní Emilie.
Díl osobní odpovědnosti je jasný, ale na druhou stranu, jak je možné, že zákony umožňují stále dokola půjčovat peníze i lidem, kteří už dávno zjevně nemají na jejich vrácení i s královskými poplatky a obřími úroky? To pak totiž nahrává jedinému – lichvě.