Článek
A to přesto, že novela zákona o stavebním spoření už měla před sebou poslední, třetí čtení.
Tím tak končí pro klienty období velké nejistoty, neboť panovaly značné obavy z budoucnosti stavebního spoření. Řada z účastníků i kvůli tomu ukončovala své smlouvy, lidé více váhali i při uzavírání nových.
Například od letošního ledna do konce července bylo sice uzavřeno téměř 304 000 nových smluv, ale ve stejném období loni to bylo o necelých 26 000 smluv více.
Vláda návrh zdůvodňovala tím, že zvýšení konkurence ve stavebním spoření posílí stabilitu systému, který je podle ní dnes velmi závislý na výši státního příspěvku. To je ale jen účelový argument.
Podpora se vyplatí
I při dnešní výši státního příspěvku (maximálně 2000 korun ročně) je systém zcela stabilní a pro klienty s běžnými příjmy i atraktivní. Kromě státní podpory mají totiž zajištěný i úrok okolo 2 procent ročně, což při optimálním spoření přináší celkový výnos mezi 4 až 5 procenty ročně. Další snížení státní podpory by se ale už samozřejmě odrazilo na zájmu lidí o tento produkt, a tedy i na stabilitě systému.
Dnešní státní podpora však již není pro stát žádnou přehnanou zátěží. Činí už jen něco přes pět miliard korun ročně. V dřívějších letech, kdy maximální výše příspěvku činila až 4500 Kč ročně, podpora dosahovala trojnásobku této částky za rok.
Stavební spoření má přitom i pro stát mnoho výhod. Pomáhá lidem řešit vlastními silami jejich bydlení, a to rozvíjí i stavební činnost důležitou pro státní příjmy. Úspory ze stavebního spoření často slouží lidem také pro zajištění na stáří. Tím, že musí spořit minimálně šest let, aby nepřišli o připsanou státní podporu, chovají se k naspořené částce většinou velmi odpovědně a zbytečně ji neutrácejí.
Velkým problémem vládního návrhu bylo to, že z dosud uzavřeného, a tudíž bezpečného systému se měl stát otevřený systém, ve kterém měly mít univerzální banky výhodnější postavení. Zejména v tom, že peníze klientů by mohly používat na cokoli, zatímco stavební spořitelny mohou dávat úvěry jen na bytové potřeby. To byla podle expertů jasná diskriminace.
Mnohem méně kontroverzní byl v předloze návrh, aby klientovi byla vyplacena připsaná státní podpora jen tehdy, pokud ji použil nebo použije na bytové účely.
Prokazovat účel použití je zbytečné
Tento návrh by ničemu neublížil, ale také ničemu neprospěl. Prokazování účelovosti se totiž týká jen malých částek. U běžného účastníka totiž státní podpora činí nejvýš deset až dvacet tisíc korun za celou dobu spoření, zatímco jeho vlastní úspory mohou dosáhnout i stovek tisíc korun.
Pro nikoho by tak nebyl problém prokázat, že za získanou státní podporu třeba ve výši patnáct tisíc korun si nechal třeba natřít okna či vymalovat byt nebo za tuto částku nakoupil stavební materiál potřebný pro rekonstrukci. Spíš by lidi i spořitelny zatížila administrativa kolem toho.
Podmínka účelovosti měla být splněna i tím, kdyby účastník peníze ze stavebního spoření (v tomto případě tedy nejen státní podporu, ale i celou vlastní naspořenou částku) převedl do svého penzijního připojištění nebo doplňkového penzijního spoření ve třetím důchodovém pilíři.
Po zavedení poplatků za vysokoškolské studium se měla za účelové použití státní podpory považovat i úhrada těchto poplatků studentem.