Souhlasíte s častým argumentem, že Airbnb a podobné platformy přispívají k vylidňování center velkých měst?

Nesouhlasím s tím, jak je ten argument používán, a není úplně podstatné, jestli je to pravda. Největší úbytek obyvatel zaznamenala Praha 1 v devadesátých letech. Tehdy ochota lidí platit za určitou službu, konkrétně nájemní a obchodní prostory, převážila motivaci lidí tady zůstávat a tím si nechat ujít tržní nájem, který mohl plynout právě z nebytových prostor. Proto začaly nemovitosti v centru zdražovat.

Protesty taxikářů proti Uberu připomínají tažení písařů proti knihtisku
„Jak se zpívá ve známé písničce, že video zabilo rádiovou hvězdu, jak protestovali licencovaní písaři proti používání knihtisku, jak protestovali výrobci videokazet a majitelé videopůjčoven proti nástupu DVD technologií a přehrávání on-line obsahu, tak i model klasické taxislužby, kde řidiče chrání nějaká licence vydávaná státem, je zastaralý.

To odvětví se musí změnit a ekonomické aktivitě je třeba přizpůsobit legislativu, ne naopak. Kdybychom to neudělali, měli bychom ulice plné internetových kaváren, protože bychom nedovolili rozvoj wi-fi sítí nebo mobilního internetu, abychom chránili byznys majitelů internetových kaváren. Ochrana neefektivních, zastaralých nebo překonaných odvětví nedává z pohledu ekonomie smysl,” uvedl ekonom Aleš Rod v první části rozhovoru pro Novinky. [celá zpráva]

Tato první vlna v devadesátých letech s sebou vlekla i problém regulovaného nájemného, které vnímám jako jeden z největších a zároveň nejméně zmiňovaných vlivů, který v problematice vylidňování center hraje roli. Regulovaný nájem totiž zcela zastřel důležitý tržní signál ochoty platit za něco. V centru Prahy a jiných oblastech si mohli dovolit bydlet lidé, jejichž ochota platit byla mnohem nižší než ochota jiných lidí. To způsobovalo ekonomickou neefektivitu. Lidem, kteří v těch nemovitostech bydleli, to vyhovovalo, vlastníkům nemovitostí to nevyhovovalo, protože kumulovali ušlé výnosy nebo dokonce ztráty. Pokud mají majitelé bytů v současnosti možnost, jak vydělat peníze nebo splatit investice a ušlé výnosy vzniklé desetiletími, kdy regulované nájemné drželo nájmy na netržní úrovni, tak proti tomu jako ekonom nemohu nic namítat.

Aleš Rod

Aleš Rod

Ten fenomén vylidňování center je charakteristický pro mnoho bohatých světových metropolí, mezi které Praha patří. Proto bude i nadále docházet k tomu, že si v určitých lokalitách nebudou moci někteří lidé dovolit bydlet, i když by se jim to líbilo. Jde o naprosto přirozený ekonomický proces. Majitel bytu sleduje svůj nejlepší možná užitek. Pokud mu ho přináší krátkodobý pronájem, tak nevidím jediný důvod, proč by ho neměl dělat.

Pokud odhlédneme od toho, zda jde o negativní, pozitivní či neutrální fenomén, lze vůbec říct, že k tomu vylidňování Airbnb a krátkodobý pronájem přispívá nějakou výraznější měrou?

Já si myslím, že ne. Podle čísel, které Airbnb zveřejnilo, se totiž 80 procent rezervací odehrálo mimo Prahu 1. Tvrzení, že Airbnb vylidňuje centrum Prahy, je proto nepodložené. Podle Sčítání lidí, domů a bytů z roku 2011 bylo na Praze 1 celkem 15361 bytů, z čehož 3191 bytů bylo prázdných. Takže se na tvrzení o mizení života z centra města se klidně můžeme podívat i opačně. Nicméně je zajímavé, že Češi jsou mnohem méně ochotní dojíždět za prací než obyvatelé jiných západních zemí a je zde velká fixace obyvatel na život v centru metropole. S tím, jak budeme bohatnout a ekonomicky se přibližovat Západu, logicky bude i běžnější dojíždění za prací.

Podle další výtky vůči Airbnb s sebou tato služba nese častější rušení nočního klidu, které je podle starousedlíků těžší řešit.

Rozhodně nechci tuto věc nějak zlehčovat, protože vláda práva je samozřejmě důležitá. Nicméně mi často přijde, že tyto výtky nejsou úplně podložené. Sám bydlím v ulici, kde jsou čtyři hotely. Když se v nočních hodinách ozývá hluk a lomoz z ulice, kde jsou podnapilí hosté, kteří se například vracejí do hotelu naproti našemu vchodu, tak je mi jedno, jestli jde o hotelové hosty nebo lidi, kteří bydlí přes Airbnb. Samozřejmě v případě, že se to odehrává v tom konkrétním bytě, pak bychom měli hledat relevantní a racionální nástroje, které by tomuto jednání zamezily. Právní předpisy znají koncept nočního klidu a říkají, jak lze postupovat, pokud ho někdo porušuje.

Myslím si, že pokud by hlavní město navázalo se společnostmi jako Airbnb nebo i Booking a podobně dialog nikoliv z pozice síly, pak lze nastavit principy, které fungují v jiných městech. Třeba v Barceloně bylo mezi Airbnb a městem ustaveno partnerství, které deklaruje základní principy, podle nichž společnost provozuje služby ve městě.

Vše je o definici sdílené domácnosti. Například, že jeden majitel pronajímá jeden byt, žádné stovky bytů na jedno IČO. Majitel musí být vždy dostupný, aby sousedé měli jistotu, že pokud se bude v bytě dít něco, co je ruší, budou schopni se mu vždy dovolat. Ve Francii zase nastavili fiskální stránku tak, že lázeňské poplatky platí přímo Airbnb a pak je převádí do městských pokladen, což vyplynulo z rovnocenného dialogu mezi firmou a úřady. Takto postupuje čím dál více měst. Systém sdílení tedy může fungovat velmi dobře, jen nesmíme podléhat dojmu, že regulace všechno vyřeší. Pak by se mohlo stát, že by se zmíněné aktivity přesunuly z transparentních platforem do stínové ekonomiky.

Jak se vlastně díváte na používání termínu sdílená ekonomika v souvislosti se službami jako Uber nebo Airbnb?

Sdílená ekonomika prapůvodně označovala to takzvané „sharování“ nebo „sdílení“, kdy má člověk nějaký ekonomický statek nebo aktivum, pro něž nemá patřičné využití, a právě proto ho nabízí k využití někomu jinému. Tak sdílená ekonomika vznikla. Zakladatelé odvětví zmiňují například nafukovací lehátko při konferenci v San Francisku, tři volná sedadla při jízdě autem a podobně.

Taxify v Praze zase může jezdit.

Někdy je pojem sdílená ekonomika používán i pro zcela nové způsoby poskytování služeb, které nemají se sdílením až tolik společného.

FOTO: Taxify

Někdy je ten pojem používán i pro naprosto nové způsoby poskytování služeb, které nemají se sdílením až tolik společného, protože pořízení vybavení a poskytování není založeno na soukromé spotřebě, ale komerčním využití. Tady vznikají problémy například při debatách o dopravě. Definice sdílené ekonomiky by pro ekonoma ale měla stát právě na sdílení majetku, pro který nemám patřičné využití. Vedle ní pak existuje zcela nové odvětví digitální ekonomiky, kdy si pořídím majetek, abych vyvíjel aktivitu na digitální platformě, na čemž také nevidím nic špatného.

Můžeme tedy identifikovat dvě kategorie, klasickou sdílenou ekonomiku a novou ekonomiku digitálních platforem. V obou segmentech je třeba nastavit takové mantinely, aby zbytečně nezadusily prospěšnou ekonomickou aktivitu.

Takže by bylo možné říct, že sdílení je určitou výsečí toho velkého digitálního odvětví.

Určitě ano. Představme si třeba platformu na sdílení golfových holí. Golfista potřebuje své golfové hole jen určitý počet dní v roce, řekněme o víkendech, a tak se rozhodně je ve všední dny sdílet, pronajímat. Po čase zjistí, že mu sdílení vrátilo investici do holí a spící majetek mu generuje určité bohatství.

Pokud zjistí, že má více poptávek, než svým jedním balíkem holí může uspokojit, může ho napadnout pořídit si druhý balík, třetí balík. Nebo desátý a padesátý a může to prostřednictví digitální aplikace půjčovat. Původní sdílení majetku tak může přerůst v digitální podnikání. Rozhodně bych ale neřekl, že to první je v pořádku, a to druhé v nepořádku.

Určitě bych nikomu nediktoval, že půjčovat jeden balík holí je v pořádku a 39 balíků už je v nepořádku a že od tohoto počtu si musím pořídit koncesi a každou hůl mi musí certifikovat nějaký úředník. Navíc je tu odpovědnost výrobce produktu, který investuje nemalé prostředky a je povinován rozsáhlou regulací, aby byl produkt bezpečný a dobře sloužil účelu. Nerozlišuje přitom, zda s golfovou holí bude hrát majitel, nebo jestli si ji od něj někdo půjčí.