Na světě se vyrobí ročně kolem 100 miliónů vinylových desek. Z toho čtvrtina na lisech, které patří české firmě GZ Media. V Loděnici u Berouna dělají desky pro hudební studia vydávající slavné interprety jako Rolling Stones, U2 nebo Lady Gaga. Aktuálně zde lisují desky pro vrcholící prezidentskou kampaň v USA, další míří do Koreje nebo Japonska.

O Zdeňku Pelcovi a jeho firmě GZ Media psaly v posledních letech americké New York Times, CNN, britský The Guardian nebo německý Die Zeit. Označují jej za vizionáře, který před lety prozřetelně nevyhodil lisy na výrobu vinylových desek, i když to vypadalo, že je úplně nahradí cédéčka.

Firma nyní rozšiřuje výrobu do USA a Kanady, uvažuje o vstupu do Japonska. O plánech společnosti a fenoménu renesance vinylové desky mluvil Pelc s Novinkami.

Jaké letos čekáte hospodářské výsledky? Kolik odhadujete, že vyrobíte desek?

Loni byly tržby společnosti asi 2,3 miliardy, provozní zisk kolem 450 miliónů. Letos čekáme výsledky ještě lepší, a první půlrok tomu nasvědčuje.

Minulý rok jsme vyrobili 18 miliónů vinylových desek. Letos čekáme, že výroba tady v Loděnici vyskočí někam k 24 miliónům. Příští rok tu chceme rozšířit výrobu o pět až sedm miliónů, takže by mohla padnout hranice 30 miliónů.

Zděnek Pelc, ředitel a většinový majitel GZ Media, získal titul Podnikatel roku 2015 a účastnil se i soutěže o světového podnikatele roku 2016.

Zděnek Pelc, ředitel a většinový majitel GZ Media, získal titul Podnikatel roku 2015 a účastnil se i soutěže o světového podnikatele roku 2016.

FOTO: Pavel Jaňurek, Novinky

V květnu jsme navíc kupovali lisovnu v Memphisu v americkém státě Tennessee, kde vyrobíme letos kolem čtyř miliónů desek. K tomu jsme postavili na zelené louce továrnu u Toronta, kde má výstavba bohužel několik měsíců zpoždění. Poslední termín spuštění je listopad, kapacita bude na začátek kolem pěti miliónů kusů. Dohromady se tak příští rok dostaneme nejspíš ke 40 miliónům desek.

Které období v historii bylo nejlepší a kdy byla naopak výroba desek nejslabší?

Z toho minulého období jsme nejvíc vyráběli na konci 80. let, kdy to bylo ročně kolem 14 miliónů desek, což jsme v posledních letech překonali. Nejhorší roky byly začátkem devadesátých let, kdy výroba klesla na 350 tisíc za rok. Ale nikdy jsme ji úplně nezastavili.

O společnosti GZ Media
První desku v Loděnici vylisovali před 65 lety, tehdy se firma jmenovala Gramofonové závody. V roce 2014 otevřeli pobočku v Soběslavi, kde mají část polygrafické výroby. Tam vyrábějí například kartonové obaly na whisky, kosmetiku nebo mobilní telefony. Spoluvlastní továrnu na desky v americkém Memphisu a chystají otevření další u Toronta v Kanadě. Dlouholetý šéf a většinový majitel firmy Zdeněk Pelc získal titul EY Podnikatel roku 2015 a letos se účastnil světového finále soutěže v Monaku.

Říkal jsem si, že budeme v Evropě poslední, kdo výrobu zastaví. Když to mohou unést Angličani nebo Francouzi, tu nízkou poptávku, tak my také. Část strojů jsme vydemontovali, výrobu přestěhovali do menší haly a kanibalizovali jsme stroje na náhradní díly.

Výroba desek v GZ Media v Loděnici u Berouna. U lisů pracují hlavně ženy.

Výroba desek v GZ Media v Loděnici u Berouna. U lisů pracují hlavně ženy.

FOTO: Pavel Jaňurek, Novinky

Naštěstí se trend ve druhé polovině devadesátých let otočil a začalo to mírně stoupat, o desítky procent ročně – ale prakticky z ničeho. Až někdy od roku 2011 začal ohromný boom, zájem o vinylovou desku.

Než k tomu došlo, co vás drželo nad vodou v těch špatných časech?

V 90. letech nás jednoznačně držela výroba CD a po roce 2000 DVD. Možná si pamatujete, že jeden čas tady bylo takové šílenství, kdy jste si nemohl koupit skoro ani mýdlo, abyste k tomu nedostal zdarma cédéčko. Jenže jak rostla potřeba digitálních nosičů, rostla i kapacita.

Hudba pro předvolební kampaň Hillary Clintonové. V Loděnici lisují i desky pro jejího soupeře Donalda Trumpa.

Hudba pro předvolební kampaň Hillary Clintonové. V Loděnici lisují i desky pro jejího soupeře Donalda Trumpa.

FOTO: Pavel Jaňurek, Právo

Ten trh byl tvrdý, nakonec jsme se dostali na výrobní náklady a dokonce pod ně. Zarazil jsem investice do rozšiřování a říkali jsme si, že musíme dělat něco jiného, co by nám pomohlo, abychom nebyli úplní outsideři.

Logický nápad byl obaly, protože zajišťujeme prodej sami sobě. Začali jsme budovat polygrafickou základnu. V tiskárně dnes dělá skoro šest set lidí. V posledních letech děláme i třeba krabice na whisky nebo obaly na kosmetiku.

Noviny hlavně v USA o vás psaly jako o vizionáři, že jste nevyhodil staré lisy, když bylo nejhůř...

Že jsem nevyhodil stroje, žádné vizionářství nebylo, ale pokud jsem v něčem byl vizionář, tak když jsem kolem roku 2005 zadal vývoj nového zařízení na výrobu vinylových desek.

První prototypy nebyly moc povedené, už jsou ve šrotu. Ale věděli jsme, co jsme udělali špatně, a v roce 2012, když jsme narazili na kapacity, jsme sáhli do šuplíku, vzali ty plány a poznatky a začali vyrábět nové stroje. Ty dnes tvoří zhruba polovinu produkce.

Jsme jediní na světě, kdo umí vyrábět nové stroje. To je naše výhoda, proč můžeme tak rychle růst. Všichni ostatní jedou na starých strojích z 80. let nebo i 70. let, a pokud ten lis nenajdou někde na šrotišti a nenechají ho zrestaurovat, tak růst nemohou.

Čím to, že ani v USA nebo Asii ještě nevyrábějí moderní lisy?

Protože trh byl malý a ti, kdo to dřív dělali, už neexistují. Ono to trvá nějakou dobu. Jedna věc je udělat lis a druhá věc je, aby lisoval dobré desky. Tahle naše výhoda není samozřejmě na vždycky – jak ten byznys roste, začíná přitahovat velké hráče.

Důležitá je také hmota na výrobu vinylů. Máme vlastní recepturu, ta je ještě z doby minulé, protože jsme tu před revolucí měli výzkumný ústav gramofonové techniky. Ten se z poloviční kapacity zabýval právě výzkumem té hmoty, aby měla co nejlepší akustické vlastnosti.

Desky z Loděnice míří do celého světa. Na snímku soundtrack k jednomu populárnímu jihokorejskému seriálu Descendants of the Sun.

Desky z Loděnice míří do celého světa. Na snímku soundtrack k populárnímu jihokorejskému seriálu.

FOTO: Pavel Jaňurek


Uvažujete kromě USA a Kanady o nějaké další zemi, kam rozšířit výrobu?

Původně jsme uvažovali o Číně. Pak jsme se z různých důvodů rozhodli prozkoumat možnost vstupu do Hongkongu, kde jsme to měli už hodně rozpracované a našli jsme výborného partnera.

Ale když došlo na konkrétní věci, ukázalo se to jako neschůdné. Asi před třemi měsíci jsem to zarazil. Finanční nároky byly mnohem vyšší než v USA či Kanadě. Neexistuje tam přízemní hala, nabízejí vám prostory někde ve 13. patře třicetipatrové budovy. Jenže kam dáte věž s chladicí vodou?

Ale vstup do Asie nás dál láká, koukáme hlavně do Japonska. Japonsko je totiž největší asijský trh na vinylové desky. A dražší než Hongkong to rozhodně nebude. Vždy jako v případě Kanady hledáme místního partnera, který by měl menšinový podíl, už kvůli úřadům, ale i podíl na řízení. Nemyslím, že tady z Loděnice budu řídit provoz fabriky v Kanadě a Japonsku.

Vyhrál jste v soutěži o českého podnikatele roku 2015 a letos jste se v Monaku zúčastnil i soutěže o světového podnikatele roku 2016. Proč jste do toho šel a jaká to byla zkušenost?

Proč ne, člověk má sportovního ducha. K účasti v rámci Česka mě museli tady trochu přemlouvat, abych do toho šel. Ve světovém finále byli podnikatelé z 55 zemí, bylo to velkolepé.

Myslet si, že je člověk nejlepší na světě, je blbost, když jste realista. Znám takové, kteří si mysleli, že to měli vyhrát, ale to je pitomost. Na druhou stranu i tam hodně hraje roli politika, třeba se střídají světadíly, ocenění do Evropy šlo už loni.

Hodně hraje roli osobní příběh, teď to vyhrál výrobce hraček z Austrálie (Manny Stul), kde to už dlouho nikdo nedostal. Měl takovou osobní story, rodiče měl v koncentráku, utekl pak do Austrálie a povedlo se mu tam dotáhnout ten byznys na pěknou úroveň.

To nebyl zájem o mě, ale o vinylovou desku, protože ta její story je neuvěřitelná. Dělal jsem rozhovor asi do 11 televizí a spousty novin, takže to byla dobrá propagace pro podnik.

Čím si vysvětlujete současný „revival“ vinylů v době masově rozšířené digitální hudby?

Hnacím motorem pro vinyl jsou mladí lidé. Ne ti starší, kteří vzpomínají na 60. léta, kdy sháněli pašované desky. Poptávku táhnou teenageři a lidé do 30 let.

O důvodech mohu jen spekulovat. Lidé stále kupují knížky, i když si ji mnohem levněji mohou koupit elektronicky a přečíst v nějaké čtečce. Stejně tu knihu chtějí mít. Dalším důvodem je asi určitá přesycenost možností elektronického stahování. Lidé chtějí něco držet v ruce, a proto i víc kupují těžší desky 180gramové, ne 130gramové – přitom v kvalitě není rozdíl žádný.

Jeden z původních lisů v továrně v Loděnici.

Jeden z původních lisů v továrně v Loděnici.

FOTO: Pavel Jaňurek, Novinky

Z hlediska zvuku bych to přirovnal k rozdílu mezi fotkou a uměleckým obrazem třeba nějakého místa, které máte rádi.

Když se bavíme o tom, co je věrnější, musí vyhrát ta fotka. Když se budeme bavit o tom, na co se radši koukat, tak vyhraje asi spíš ten obraz, který má něco navíc.

Stejně tak na vinyl nejde přenést úplně všechno, platí tam fyzikální zákony, protože se to mechanicky řeže. Přestože to není stoprocentně stejné, uchu to lahodí víc. I spousta odborníků a hudebních profíků říká, že ten zvuk je lepší.

Co brání firmě růst tady v Loděnici?

Kromě prostoru je to i nedostatek pracovních sil v tomhle regionu. Nám chybí čtvrtina lisařek, které bychom potřebovali. Kvalifikace není potřeba, je to relativně jednoduchá práce, i když není lehká –  stát celou směnu u té mašiny v čtyřsměnném provozu.

Lisařky mají plat 25 až 40 tisíc. Roznesli jsme po Berounsku 33 tisíc náborových lístků do schránek. Přišlo 16 telefonů, devět lidí se přišlo podívat a tři nastoupili. Takhle vypadá pracovní situace – že je pět procent nezaměstnanost, je absurdní věc, to jsou jen lidé, kteří dělat nechtějí a nikdy dělat nebudou – a stát to podporuje.