Hranice se tak sice napřímila a zkrátila o 80 kilometrů, ale nepodařilo se tehdy vyměnit stejně velké územní plochy, takže Československo na tom „vydělalo“ 368 hektarů, což Polsko tehdy velkoryse přešlo.

KOMENTÁŘE DNE:

Zeman versus ne-Zeman - Předvolební prezidentské klání předjímá Jiří Pehe. Čtěte zde>>

Polský souhlas s takovým výsledkem stvrdil klíčový dokument – Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou (PLR) podepsaná 13. června 1958 ve Varšavě a ratifikovaná 17. října téhož roku čs. Národním shromážděním, a to ústavním zákonem č.62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s PLR. Platnosti nabyla 14. února 1959.

Varšava teď trvá na narovnání

Na obou stranách tehdy došlo i k výměně několika vesnic: Polsko předalo Československu území o rozloze 12,05 km čtverečního a Československo Polsku území velké 8,37 km čtverečního.

K menším úpravám hranic i poté ale dochází prakticky stále – důvodem jsou hlavně změny vodních toků vzhledem k přírodní transformaci břehů nebo sesuvy půdy v horách.

Územní problém uzavřela smlouva z roku 1958
První spor o česko-polské hranice vypukl v roce 1919
Polská hranice s Českem tvoří asi 23 procent polských hranic
V roce 1938 musela ČSR pod vojenskou hrozbou odstoupit část území Polsku
Posunutím Polska na západ po 2. světové válce vznikly spory v oblasti Ratiboře a Kladska
Územní spory ukončila čs.-polská smlouva z roku 1958

Po roce 1989 se ale dávná územní záležitost – ač smluvně uzavřená – znovu dostala na přetřes, když Polsko připomnělo oněch 368 hektarů z narovnání hranic v roce 1958.

V roce 1992 jednali tehdejší šéfové diplomacií Jiří Dienstbier a Krzysztof Skubiszewski, ale konkrétní řešení nepředložili. Česká strana se k polskému požadavku v zásadě staví vstřícně a české ministerstvo vnitra tak hledá jako náhradu Polsku vhodné pozemky.

I čtvrteční mezivládní konzultace ve Varšavě k problému mohou zaujmout postoj. „Mezi hlavními tématy tato agenda není, nedá se ovšem vyloučit, že toto téma na jednání padne,“ řekl Právu mluvčí české vlády Martin Ayrer.

Odpor obcí i krajů

České ministerstvo vnitra již několikrát vytipovalo pozemky, které by bylo možno předat polské straně, návrhy však narazily na odpor většiny obcí, ale také krajů, jichž se to týká – zejména Moravskoslezského, v menší míře pak Olomouckého, Královéhradeckého, Pardubického a Libereckého.

Ukázalo se totiž, že pod některými pozemky je např. černé uhlí, jinde zase zdroje pitné a minerální vody pro zásobování obyvatel, někde brání převodu stavby či komunikace.

Podle různých zpráv by kromě Frýdlantu v Čechách přišla o pozemky např. Vidnava, kde však mají podle starosty Rostislava Kačory rozestavěný vodojem, který chtějí zprovoznit do pěti let. V Mikulovicích v Jesenickém výběžku zase počítají s výstavbou rodinných domků, zatímco Krnov podle mluvčí radnice Dity Círové některé pozemky nabídl. Chuchelné na Opavsku hrozí, že by mohla přijít o 100 hektarů kvalitní honitby, vyhlédnuto je i 30 hektarů v Dolní Lutyni na Karvinsku a katastr Chrastavy.

Ministr vnitra Milan Chovanec v České televizi zatím odmítl otázku převodu některých pozemků komentovat, ale zároveň upozornil, že „Polsko trvá na tom, aby územní nárok byl vypořádán“.

Hejtman Libereckého kraje Martin Půta konstatoval, že „jednání a také prezentace změny hranic některými polskými médii nešťastně narušují sousedské vztahy“.

Právníci mají výhrady – existuje skutečně nárok?

Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR ale upozornil, že žádný územní dluh České republiky vůči Polsku dnes neexistuje. V roce 1958 se oba státy shodly na hranici. Výsledkem tohoto ujednání dodnes platného bylo, že státní území Polska se zmenšilo a území ČSR se tenkrát zvětšilo asi o 368 hektarů, což je z hlediska státního území zanedbatelná plocha. Nicméně se to stalo, a to ze shodné vůle obou stran.

A pak je tu ještě jeden aspekt – profesor Aleš Gerloch z Právnické fakulty UK připomněl, že státní hranice se může měnit jen ústavním zákonem. Proto by bylo třeba znovu přijmout ústavní zákon, který by vyslovil souhlas s mezinárodní smlouvou, jež by tyto hranice uznala.

Bývalý šéf diplomacie Jiří Dienstbier v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník Reflex k česko-polským hranicím připomněl smlouvu z roku 1991: „Podpisem Smlouvy o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci jsme jen (s kolegou Skubiszewským) stvrdili, že o problému budou dále jednat experti. Pokud si vzpomínám, byl tu předpoklad, že polské územní nároky by mohly uspokojit změny u hraničních vodních toků. Výsledek ale nebylo možné predikovat.“