Švédský Saab – ikona ekonomické prosperity – je před krachem. Evropské a americké automobilky „soutěží“, která je na tom hůře. Co ještě můžeme čekat?

Znamená to, že krize eskaluje a rozhodně není u konce, ani v USA, v Evropě, ale ani u nás. Jediné, co je nové, je to, že se nachází v takové fázi, kdy i obří firmy jako General Motors, Chrysler jsou na pokraji pádu. Tyto firmy když žádají státní pomoc, již nejenom slibují, jak budou schopné se díky ní vzchopit, ale žádost občas zdůvodňují tím, že případný krach, kdyby pomoc nedostaly, by stál daňového poplatníka mnohem více peněz.

Naše automobilky tyto problémy zatím nemají. Není spíše pro nás větší nebezpečí, že nás investoři házejí do jednoho pytle se středovýchodními státy, které se topí v problémech?

Strach z kolapsu středoevropských a středovýchodních ekonomik zasáhl celosvětové finanční trhy. Z hlediska investorů ale vždy tenhle region splýval. Během konfliktu v bývalé Jugoslávii například investoři celou tuto oblast považovali za nejistou.

Dříve nám ale dávali za příklad, jak dobře to dělají, třeba pobaltské země a Maďarsko, které se nyní topí v problémech. To jednu zemi od druhé rozeznávali dobře!

Alibismus a ignorance v tom také trochu je. Jsme skutečně ti, o nichž se zatím vůbec neuvažuje, že by potřebovali pomoci. Ale takhle jsme vlastně uvažovali v minulosti o mnoha jiných zemích, které mezitím se dostaly do situace, kdy pomoc potřebují, takže nákaza, která se ve světě propaguje čím dál tím víc, je horší a větší, než jsme očekávali, a nikdo přesně neví, jak daleko to půjde.

Je ještě nějaké další akutní nebezpečí, které by mohlo krizi prohloubit i u nás?

Protekcionismus, ten může zasadit tvrdou ránu nejen u nás, ale celoevropsky a celosvětově. V této souvislosti jsou hrozivá nedávná slova francouzského prezidenta. Celou situaci je třeba brát velmi vážně. Podívejte se, jak se snadno rozsypalo centrální plánování. Tržní systém má sice v sobě zabudovány stabilizátory, ale také nemůže absorbovat a přežít všechno. Když začneme okolo jednotlivých zemí stavět zdi, krizi to prohloubí.

Naše vláda předložila protikrizový plán, opozice má rovněž svůj hotov, obdobně i další vlády. Jak vlastně rozeznáváte v programech, co je racionální a co je populismus?

Každé opatření poměřuji z hlediska ekonomické teorie a čím dál tím více podle historie. Rooseveltovi také trvalo delší dobu, než pochopil, že výdajová stránka je za krize strašně důležitá. Na druhé prezidentské období kandidoval s heslem vyrovnaného rozpočtu, až později si uvědomil, že to byl za krize špatný postup. Jeho velikost spočívala v tom, že si své chyby včas uvědomil a napravil.

Když jsme u výdajů proti krizi, musíme hovořit o narůstajícím deficitu. Ten náš má letos v souvislosti s krizí překročit 130 miliard. Čeho se máme bát více, deficitu, nebo krize?

Dopadů krize. Jediná síla, která dokáže zvrátit vývoj v době recese, je vláda, a to ve všech zemích. Poptávka vlády bude kompenzovat menší útraty občanů i firem. Firmy a rodiny za krize šetří. My potřebujeme zapojit třetí sílu. Až se vývoj otočí, je to zase vláda, která musí peníze stáhnout zpět, zdaněním. Čím dříve dostaneme celou evropskou ekonomiku, včetně české, do pozitivního tempa růstu, tím větší bude návratnost vynaložených výdajů. Představte si ten rozdíl, kdybychom byli v recesi, místo dvou let jenom jeden rok. Za ten druhý rok pozitivního růstu nevytvoříme další dluh a jsme schopni splatit i poměrně velký nárůst dluhu z předchozího roku. Čili čím dřív se dostaneme z krize, čím dříve nastartujeme motor růstu, tím jsme na tom lépe.

Na vládu se snesla vlna kritiky za to, že snižuje sociální pojistné. Souhlasíte s tímto hlavním opatřením vládního protikrizového plánu?

Já bych při snižování nákladů (odvodů a daní) práce byl ještě razantnější. Čím více můžeme zaměřit protikrizovou politiku na odlehčení nákladů na pracovní sílu, na zachování míst, tím lépe. Odbyt bude větší, když budeme schopni prodat výrobky levněji. A když bude levnější pracovní síla, tak budou levnější výrobní náklady, výrobky se mohou nabízet levněji. Proto je dobré odlehčit ceně práce snížením odvodů a daní z platů a mezd.

Lidé moc dobře nechápou toto opatření vlády, která chce držet zaměstnance v práci, i když zakázky klesají a práce je málo, tedy klesá spotřeba a odbyt.

Když stoupne nezaměstnanost, tak nás to stojí několikanásobně více než udržení pracovníka v práci. Navíc masová nezaměstnanost má negativní politické a společenské dopady. Je prostě lepší, dotaženo do absurdní podoby, když lidé bez práce vykopají a zaházejí jámu a dostanou za to zaplaceno, než když jen sedí bez práce. Když navíc dělají takové užitečné věci, jako je oprava mostů, což společnost potřebuje a k čemuž se právě může využít schodkové hospodaření, je to rychlejší krok k překonání dopadů krize a k oživení spotřeby.

U nás doma můžeme začít modernizovat silnice, stavět čističky, byty a tak zvýšit poptávku. Ale jak poptávku zvedneme v Evropě?

Oživit poptávku je prioritní úkol, ale nemá efekt stimulovat odbyt čistě jen u nás. Stimulace poptávky funguje lépe, když je dělána celoevropsky, ve větším propojeném regionu. Tak jak to nyní dělá v USA prezident Obama. Je proto třeba mít celoevropskou strategii, jak poptávku a odbyt zvýšit. Tady je šance pro nás, jako pro předsednickou zemi EU, když bychom koordinovali zvýšení poptávky v Evropě, což by pozvedlo celou evropskou ekonomiku. Využít krize k podpoře budování dálnic, ekologických staveb atd. Samozřejmě po analýze, které sektory mají výrazný dopad na zvýšení poptávky. U nás je to například část stavebnictví a potravinářského průmyslu.