Hlavní obsah
Foto: Martina Součková

Sdružení majitelů domů, ke kterému se připojila poslankyně Hana Marvanová, rozhořčeně protestuje proti nařízení vlády, kterým vláda na tři měsíce vyhlásila zákaz zvyšování nájemného z bytů, u kterých bylo nájemné dosud regulováno.

Foto: Martina Součková
Zmrazení nájemného je legální

Majitelé domů považují krok vlády za neústavní, když Ústavní soud předchozí vyhlášku o regulaci nájemného i cenový výměr zrušil. Sdružení majitelů domů, ke kterému se připojila poslankyně Hana Marvanová, rozhořčeně protestuje proti nařízení vlády, kterým vláda na tři měsíce vyhlásila zákaz zvyšování nájemného z bytů, u kterých bylo nájemné dosud regulováno. Majitelé domů považují krok vlády za neústavní, když Ústavní soud předchozí vyhlášku o regulaci nájemného i cenový výměr zrušil. Poslankyně Marvanová dodává, že jde navíc o krok zbytečný, protože nájemné z bytů lze měnit pouze dohodou účastníků nájemního vztahu a nikoli jednostranným aktem. Při debatě o námitce neústavnosti je dobré se vrátit k oběma nálezům, ve kterých Ústavní soud správně konstatoval, že ochrana nájemců včetně regulace nájemného je trvalou a kontinuální součástí našeho právního řádu od počátku 20. let minulého století. A dále, že právo na dostatečné bydlení, včetně schopnosti platit přiměřené nájemné, je součástí našeho ústavního pořádku s ohledem na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropskou sociální chartu a Dodatkový protokol k Chartě. Všechny tyto mezinárodní smlouvy naše země ratifikovala a jsou tedy bezprostředně závaznou a zákonům nadřazenou součástí jejího právního řádu. Ústavní soud přesto vyhlášku z roku 1993 i cenový výměr z minulého roku zrušil, když považoval zvolenou formu regulace nájemného za neústavní. Neústavnost spatřoval správně v použití podzákonné normy i k regulaci jiných než cenových vztahů zejména vymezení vztahů a pojmů svěřených občanskému právu. Značné pochybnosti ovšem lze mít o jeho další argumentaci vytýkající vládě, že nedostatečně vzala na zřetel poúnorový proces destrukce vlastnických vztahů včetně pokřivení vztahů v oblasti nájemního bydlení a z toho se odvíjející představy o budoucím uspořádání nájemních vztahů a jejich regulace. Bohužel nejde v praxi našeho Ústavního soudu o ojedinělý případ, kdy si osvojuje i právo k úvahám de lege ferenda, náležejícím v právním státě výlučně moci zákonodárné a výkonné. Námitka paní Marvanové o zbytečnosti moratoria na nájmy má nepochybně logický základ v závěru, že ode dne účinnosti posledního nálezu Ústavního soudu se nájemné stalo cenou smluvního typu, kterou nelze jednostranně zvyšovat, a že se ani nelze takového zvýšení úspěšně dovolávat soudní cestou. Všichni jsme však byli vzápětí po publikování nálezu Ústavního soudu svědky nejen veřejné výzvy sdružení majitelů domů k hromadnému zvyšování nájmů, ale i jejího faktického naplnění ze strany řady z nich. Silácká prohlášení některých domácích" o deseti nebo dokonce stonásobném zvyšování nájemného a pohrůžky soudem vyvolaly oprávněné obavy statisíců nájemníků, zejména z řad starších občanů odkázaných na důchod jako jediný zdroj příjmů. Bylo povinností vlády takové hrozbě čelit. Zmrazení nájemného na tři měsíce provedla vláda v souladu se zákonem o cenách. Protože ctí zákony a principy právního státu, musela to uskutečnit formou, kterou pro tento případ zákon explicitně ukládá tj. nařízením vlády. Zákonnou podmínkou pro vydání nařízení o moratoriu je ohrožení trhu omezením hospodářské soutěže anebo mimořádná tržní situace. Jediným, komu zákon svěřuje oprávnění k posouzení splnění této podmínky, je vláda a ani Ústavní soud nemá právo do úvahy politických orgánů státu pohybující se ve vymezeném zákonném prostoru zasahovat. Ostatně právě Ústavní soud jasně artikuloval ve svém nálezu tento axiom: V souladu s principem respektování schopnosti platit nájem by měli být nájemníci chráněni vhodnými opatřeními proti excesivním nájmům nebo proti excesivnímu zvyšování nájmu." (Nález č. 231/2000 Sb.). Našim nespokojeným majitelům domů bych doporučoval se také seznámit s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který ve sporech mezi majiteli domů a státem regulujícím nájemné z jejich bytů vyslovil i obecné závěry platné i pro náš případ. Např. v kauze Mellacher a spol. proti Rakouské republice dospěl k závěru, že opatření směřující k regulaci nájemného nelze považovat za formální ani faktické vyvlastnění. Opatření státu, která je zbavila části výnosu z jejich majetku, lze za daných okolností chápat jako legitimní kontrolu užívání tohoto majetku. Rakouská vláda šla ovšem dál než ta naše, když nájemné nezmrazila, ale fakticky snížila.

PRÁVO 4. ledna

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků