Článek
Těžko ministrovi vyvracet, že - tak to řekl - "firmy, které mají za sebou invalidy a mrtvé, nemohou být (v západní Evropě) seriózním obchodním partnerem". Těžko také popřít, že u nás - zdůraznil právem Škromach - chybí povědomí, že bezpečnost a zdraví při práci nejsou komunistickým přežitkem. Je to ještě horší: někteří lidé, ba i politici si myslí, že přežitkem jsou i sociální dávky, sociální politika a celý ten "neekonomický" sociální stát...
Není pochyb, že vztyčený Škromachův prst je namístě - a nejen proto, že zazněl na závěr Evropského týdne bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vždyť v letech 1999 až 2003 u nás v důsledku pracovních úrazů zemřelo 1059 zaměstnanců a počet obětí na pracovištích ročně kolísá kolem smutného čísla 200. Není divu, že v tak velkém množství se nějaká pracovní tragédie občas prodere i do bavičského kolotoče televizních zpravodajství - co chvíli vidíme dělníka, který byl zavalen v řádně nezajištěném výkopu. Vyprošťování bývá pak dlouhé a televizní štáby mají čas točit lidské drama až do konce.
Přesto však nejsme sytě černými ovcemi světa, jak silou zvyku zcela automaticky předpokládáme. Mezinárodní organizace práce (MOP) 23. dubna 2003 vydala - i v západní Evropě většinou médií ignorovaný - dokument, který hovoří jasnou řečí: už pár let a rok co rok ve světě dochází zhruba k 270 miliónům pracovních úrazů. Rok co rok v "dílnách světa" zahynou dva milióny lidí - denně musí být tedy "odepsáno" zhruba pět tisíc "lidských zdrojů". Rok co rok až 160 miliónů pracovníků dostane nemoc z povolání.
Pravda, statistiky MOP se snaží zahrnout opravdu celý svět, i kdejakou rozvojovou džungli. Ale čísla z těch nejhorších pracovních očistců, ba pekel, jsou v ženevském sídle MOP nedostupná; velké oblasti na mapě světa a jeho ekonomických suterénů zůstávají v šeru. Také proto citovaný dokument konstatuje, že "tato čísla podhodnocují realitu".
A co západní Evropa? Čísla z Francie, nepochybně stále ještě příkladného sociálního státu s velmi vysokými pracovními standardy, nevyznívají napohled dobře. Tamější "národní kasa" zdravotního pojištění shrnula čísla za rok 2002 takto: 780 zaměstnanců při práci zahynulo (více než dva denně) a došlo k 1 350 000 pracovních úrazů (3700 denně); při osmihodinové pracovní době se tedy ve Francii zraní osm zaměstnanců za minutu.
Překvapivě i tak opravdu máme co dohánět. Neboť srovnáno s počtem obyvatel jsme v bezpečnosti práce výrazně horší než Francouzi. Názorně vyjádřeno: kdybychom měli jejich úroveň ochrany, nezahynulo by u nás ročně 200 dělníků, nýbrž "pouze" 80. Tváří v tvář číslům tedy Zdeněk Škromach staví před české oči západoevropskou laťku právem. Tváří v tvář trendům, tendencím a houstnutí atmosféry na pracovištích se však evropský Západ asi už brzy nebude moci příliš vyvyšovat nad asociálními nováčky vyspělé EU.
Příklad zvláště drastický: letos 2. září francouzský farmář najímající dělníky zastřelil v městečku Saussignac v kraji Dordogne dva inspektory práce, muže a ženu. Měli tu drzost se ho zeptat na dodržování pracovních a bezpečnostních předpisů. V celé té vyspělé zemi se pak rozpoutala diskuse, z níž vyplynulo: ataky na kontrolory se stupňují, odpor zaměstnavatelů vzrůstá a podpora inspektorů ze strany pracovníků, dříve zcela běžná, klesá. Nejenže zlobí "našeho" šéfa. Svým "šťouráním" ohrožují naše místa...
Ještě se uvidí, kdo koho a v čem vlastně dožene, kdo komu a v čem přesně se časem vyrovná. Ministři práce a sociálních věcí totiž ve vyspělém světě stále víc krátí podpory v nezaměstnanosti, ba snižují životní minima, vždy však kladou důraz na "osobní odpovědnost" atd. To aby člověka dostali do práce, do práce horší a někdy jakékoliv. Ale kdo si přestal vybírat pracoviště třeba podle své kvalifikace, kdo je za každou práci "do smrti" vděčný, nebývá háklivý ani na podmínky práce. A před inspektory lidskosti mlčívá.
Až do smrti. A po ní pak samozřejmě dál, donekonečna a na věky věků.
PRÁVO 21. října