Článek
Ale kde jinde než v "kaučukárně" může být oživen spolek tak různorodých stran s většinou jediného hlasu?
Bylo by tudíž pošetilé s červenou tužkou v ruce pročítat vládní dokument a zaškrtávat v něm různá "pro" a "proti", míru "pravicovosti" či "levicovosti" anebo "pragmatismu" či "populismu" různých bodů. Platný posudek vládnutí Grossova týmu bude muset být vystaven až takříkajíc za provozu, v němž se vždycky teprve láme chleba.
Lámal se například včera, kdy si někteří členové vlády pod Grossovou patronací sedli nad čísla státního rozpočtu 2005 a byli nuceni si aspoň vskrytu duše udělat zásadní představu: o tom, zda zvolí "proevropskou", a tedy mírnější variantu schodku (83 miliard), nebo deficit brutálnější o 11 miliard. Charakteristika dopadů obou variant na většinu populace je ovšem opačná - menší schodek bude více bolet mocnějšími škrty, větší pak by byl k "chudině" vlídnější.
Povaha přerozdělování v Česku, celkový směr rozpočtové a sociální politiky jsou však již nyní předurčeny hlavně představami lidí, kteří v této oblasti třímají taktovku a píšou partitury ke sborovým vládním zpěvům. Scénář pravotočivého postupu je znám již z dob Špidlovy vlády. Tehdy ministr financí Bohuslav Sobotka - tak jako dnes - často předkládal ostrou a mírnou reformní variantu (tak či onak se týkající státních příjmů a výdajů); kolodějská a jiná koaliční jednání pak v rámci "kompromisů" dospěla povýtce k závěrům, jejichž kladný sociální smysl zvláště voličům, ba i poslancům ČSSD zpravidla unikal - a jejichž politické dopady vedly ke krizi soc. dem. a celé vlády.
Nyní jsou kaprálové reformy na vládní politické šachovnici rozestaveni - z jejich hlediska - ještě výhodněji. Pravicovým stranám přibyl liberální ekonom Karel Kühnl; ten se sice z postu ministra obrany nemůže ohánět "svými" tanky, ale vláda přece rozhoduje o všem kolektivně.
Nový vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn (bezpartijní) se hrozí zákoníku práce, který by "znamenal, že trh práce bude méně liberální a více rigidní". Ale může ho utěšit, že jeho názory jsou - tak to řekl - "velmi blízké" názorům premiérova poradce Jana Mládka (ČSSD). A že se ministr práce a sociálních věcí (a místopředseda soc. dem.) Zdeněk Škromach chystá se všemi těmi defraudanty sociálních dávek zatočit.
Je zjevné, že právě v této oblasti se bude zejména šetřit, ozdravovat finance a vtěsnávat domácí schodky do evropských souřadnic. Asi proto je vzbuzována představa, že v této zemi vypukne ta pravá sociální spravedlnost a ušetří se mnoho miliard, až různé parazity přestane místo práce živit počet jejich potomků. A až kdejaký bohatec ztratí možnost dojíždění pro sociální dávky v drahém BMW, s plastikovou poukázkou na tučné účty v kapse a v zádech s několika prodejnými nemovitostmi, které vlastní a napořád zvelebuje.
Jenže takovými parazitními děrami ve vědru sociálního státu odtéká do kanálu jen zlomek "charitativní" polévky.
A vůbec je všecko trochu jinak: zhoršení parametrů pro "potřebné" má prostě dostat masy obyčejných lidí v tísni do nálady, v níž přijmou práci za horší mzdu a dalších nevábných podmínek. Vedle snížených daní a zvýhodněných odpisů mají tedy firmy dostat darem ještě snížené náklady práce. Podnikatelé tak ušetří na mzdách, stát na dávkách a lidé bez práce, kteří - jak jsou jisti v Lidovém domě - nevolí sociální demokracii, stanou se lidmi práce, kteří ji z povahy věci, ba z principu volí. A růst ekonomiky prospěje přece všem, neboť příliv, jak známo, zvedá všechny čluny...
Minulý týden seznámil premiér s touto náměsíčnou teorií Sněmovnu: "Mně nebude vadit, když bohatí budou ještě bohatší, ale bude mi velmi vadit, když chudí budou ještě chudší." Bohužel nic - žádná objektivní studie z poslední dekády a z různých výzkumných pracovišť světa - nepotvrzuje, že jedno bez druhého je snad - trvale a globálně - možné.
Leda by měl pravdu Václav Havel, jenž kdysi právě politiku nazval uměním nemožného.
PRÁVO 2. září