Hlavní obsah
Strážmistr Jaroslav Honzátko leží v kaluži krve na policejní stanici v Čelákovicích. Mrtvého jej objevili svědci nad ránem. Foto: Právo

Syn zastřeleného účetního promluvil: „Mašínové jsou loupežní vrazi“

Premiérská medaile udělená Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a Milanu Paumerovi přiměla promluvit syna jedné z jejich nevinných obětí – účetního Josefa Rošického – o událostech před padesáti šesti lety. Ve výpovědi pro Právo boří některé mýty, které kauzu obklopují.

Strážmistr Jaroslav Honzátko leží v kaluži krve na policejní stanici v Čelákovicích. Mrtvého jej objevili svědci nad ránem. Foto: Právo
Syn zastřeleného účetního promluvil: „Mašínové jsou loupežní vrazi“

„V sobotu tátu zavraždili. V pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem.
O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

S penězi jet neměl

Josef Rošický ten den s penězi jet původně neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo.

Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Zaplatil za to životem. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi hned po ránu. Vrátit se měl na oběd. „Řekl jsem mu ahoj, a pak ho už nikdy neviděl. S mámou jsme to dopoledne balili kufry, hned v pondělí jsme měli jet do lázní, do Karlových Varů,“ líčí Stanislav Rošický.

Strážmistr Jaroslav Honzátko měl na policejní služebně v Čelákovicích ruce svázané za zády. Paumer Právu řekl, že strážmistra omámili, ale tvrdil, že ho nesvázali. foto: Právo

Povoláním programátor analytik, vysokoškolský docent je už v penzi. Žije v Rychnově nad Kněžnou. Dodnes jednou týdně učí na královehradecké Fakultě informatiky a managementu. Vyznamenání Paumera a bratů Mašínových premiérem Mirkem Topolánkem (ODS) komentovat nechce. Rozhodně ale odmítá to, že by otec byl komunistický pohlavár. Neví ani o tom, že by byl v KSČ. Nikdy ho neviděl ani v uniformě Lidových milic. „Mašín mi zavraždil tátu a komunisti nás pak vyhnali z bytu a ožebračili,“ říká.

Premiér nebo někdo z jeho okolí ho nekontaktoval. „Ani to nečekám,“ mávne rukou.

Bez muže a bytu

Rošický ml. si při vzpomínkách na dětství vybaví lesy v Hedvikově, kde tříčlenná rodina žila. „Tátovi jsem se narodil, když mu bylo 44 let a mámě Julii 39. Byl jsem jedináček,“ říká. Otce vystihuje dvěma slovy: poctivý puntičkář. Učil ho poznávat stromy a brouky. Vyráběl mu hračky. Když na ně potřeboval hřebíky, žádal na ně od dělníků účtenky.

Ctirad Mašín podřízl strážmistru Jaroslavu Honzátkovi hrdlo brutální silou. Na snímku ze služebny v Čelákovicích je patrná proříznutá průdušnice.foto: Právo

„To, že je mrtvý, jsme se dozvěděli s mámou na továrním dvoře. Bylo kolem 11. hodiny, když jsme sešli dolů kvůli hluku. Křičeli: ukradli nám výplaty. A můj muž? zeptala se máma. Mrtvý, řekli,“ popisuje.

Josef Rošický zemřel kulkou ze zbraně, kterou měl v ruce Josef Mašín. Julie Rošická ztratila ten den nejen muže, ale i střechu nad hlavou. Byt byl podnikový a ona na něj neměla nárok. Pár let před důchodem se musela sama postarat i o malého syna. Rodinu opustila část přátel. „Nevěděli, co se z toho vyvine,“ myslí si dnes její syn.

S mámou se poté odstěhoval do Rychnova, kde zdědila část domu po rodičích. Na tamním hřbitově nechali uložit i popel Josefa Rošického. Jeho syn odmítá, že by z něj komunisté dělali hrdinu. Rodině sice úřady slíbily odškodnění ve výši jeho ročního platu, daly jí ale jen půlku částky. I tu vzala měnová reforma. Přesto se podařilo Julii Rošické udržet Stanislava i z malého důchodu na Českém vysokém učení technickém v Praze.

Policejní stanice v Čelákovicích, kde byl strážmistr Jaroslav Honzátko zavražděn. Záhy po činu byla stanice zrušena.foto: Právo

Byla to vražda

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina. „Jistě by mu přitížilo i to, že krátce před přepadením nepotvrdil dělnickému řediteli zfalšované účty o splnění plánu výroby,“ doplňuje Rošický ml.

Otřesné dokumenty z Čelákovic

V archívech leží desítky složek, které si vedli kriminalisté a státní bezpečnost na skupinu kolem bratrů Mašínových. Kousky spisů se po roce 1989 ztratily. Patří k nim obrazová složka o zabití strážmistra Jaroslava Honzátka v Čelákovicích. Právo snímky získalo od anonymního dárce.

Muži, kteří chtěli získat zbraně, do Čelákovic přijeli v ukradené sanitce. Zaparkovali ji před služebnou a Honzátkovi namluvili, že měli dopravní nehodu. Uvěřil jim a pustil je dovnitř. Milan Paumer, který se akce zúčastnil s Mašíny, tvrdí, že strážmistra omámili chloroformem a nechali ho ležet na zemi služebny. Rozhodně popřel, že by ho svázali. Tím si ale protiřečí jak s Mašíny, tak s policejní dokumentací.

Mladíkům se z místa podařilo odnést zbraně. Už byli v autě, když se k omámenému Honzátkovi vrátil Ctirad Mašín a podřízl mu hrdlo. Alespoň takto popsali události v Čelákovicích Václav Švéda a Zbyněk Janata zatčení při pozdějším útěku v Německu. Oba byli následně odsouzeni k smrti a popraveni.

Honzátko po sobě zanechal dvě děti.

Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi,“ shrnuje.
S nikým z trojice vyznamenaných by se setkat nechtěl, nedokázal by jim podat ani ruku. „Řada lidí odešla na Západ v té době jinak, kultivovaně. Proč oni museli vraždit?“ ptá se.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků