Článek
Podle toho to dopadlo. Evropu dělilo více hranic a více národních suverenit, více nenávistí mezi národy a víc touhy po revanši, než aby to neskončilo novým světovým masakrem.
Staří političtí pardálové se často snaží uspořádávat mladým generacím budoucí svět podle svého obrazu. Co bylo dobré pro ně, musí být dobré i pro budoucí. Neortodoxní řešení, nové přístupy, myšlenky tisíckrát nepřežvýkané, to je pro ně v lepším případě nerozumné, v horším ďábelské.
Hospodářský život válkou zničené Evropy se v době versailleských jednání zadřel. Výroba, obchod, finance, nic nefungovalo. Válkou uhájené staré hranice a válkou postavené hranice nové všechno jenom zhoršovaly. Ono zadření chtěl uvolnit "nový ekonomický řád", vypracovaný francouzským ministrem obchodu a průmyslu Etiennem Clémentelem. Předpokládal vytvoření instituce, která by koordinovala přeshraniční hospodářskou spolupráci (inspiroval se zřejmě válečnou spoluprací spojenců). V plánu se počítalo i s účastí Německa. Pro politické dědky to však bylo příliš nové, a tak plán padl.
Evropa, válkou dlouhodobě rozvrácená, stala se úrodným polem pro puče pravé i levé, šovinismus, vzájemnou nevraživost, pro vznik a množení autoritativních režimů. Naštěstí ministr Clémentel měl mladého asistenta jménem Jean Monnet. Ten na myšlenku nezapomněl, po druhé světové válce ji modernizoval, kultivoval a založil na ní organizaci, z níž vyrostla dnešní Evropská unie.
Česká republika do ní vstoupila v právě končícím roce, v dohledné době budeme v referendu hlasovat o tzv. euroústavě. Političtí dědkové věkem, myšlením či obojím nás varují: odmítnout! Budou nám vládnout bruselští byrokrati, ztratíme suverenitu! Pro potřeby krátkého článku lze snad otázku referenda zjednodušit: jste-li pro další integraci Evropy, řekněte ano! Pokud řeknete ne, jste pro Evropu vyprázdněnou na obyčejný tandlmark, pro Evropu - ekonomického obra, avšak politického a mocenského trpaslíka. Především mladí by měli rozhodnout, protože oni budou žít v Evropě, jakou si vyberou.
Evropská unie, zmrtvělá na stupni pouhého volného obchodu, by byla mrtvě narozeným dítětem. Po vyčerpání tohoto impulsu by jezdila dokola, místo aby po spirále směřovala vzhůru. K mocnosti sjednocené ekonomicky i politicky, schopné odolávat tlakům okolního světa.
Netvrdím, že integrace nemá svá úskalí. Na můj vkus přijímá Unie příliš rychle příliš mnoho málo připravených zemí. Co když se jednou probudí u občanů bohatých členů starý sobecký nacionalismus, přežívající dosud v temných koutech, otázkou: proč máme stále platit na ty chudáky z Východu? Jiný lék na tato nebezpečí než prohlubování Unie sotva kdo zná. Integrace Unie nemůže ztroskotat, má-li mít Evropa budoucnost.
Po nás potopa, mohou si říkat dědkové. Jenže v oné potopě by se utopili ti, kdo mají život před sebou.
PRÁVO 31. prosince 2004