Článek
Jádro onoho poučení z krizových let: velký podíl na instalaci komunistické diktatury měla významná část naší inteligence, která se v meziválečné první republice nechala omámit levicovými utopistickými vizemi a nadšeně spolupracovala jak s tehdejšími sociálními demokraty, tak s gottwaldovskými komunisty. Pokračovala v tom i po únoru 1948.
Když intelektuálové v šedesátých letech prohlédli, začali zakládat různé opoziční skupiny. Avšak předpoklady pro 17. listopad 1989 vytvořily masy obyčejných občanů. Neboť jejich reakcí na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. A pak prý stačila příslovečná kapka studentské demonstrace, režim zkolaboval a přes noc se zhroutil. Dějiny podle prezidenta Václava Klause.
Je to text politika a špičkového intelektuála (!), úporně podlézajícího přízni "obyčejných lidí". Za takových okolností autor prostě nemůže nepracovat s nepravdami, nechci-li z úcty k úřadu prezidenta hovořit o lžích. Je jistě pravda, že co v první republice v kultuře za něco stálo, bylo převážně levicové. Avšak tvrzení, že tito levicoví intelektuálové spolupracovali jak s tehdejšími sociálními demokraty, tak gottwaldovskými komunisty, nutno považovat za aktuální ohřívání Klausova politického bujónu.
Sociální demokraté a komunisté byli totiž arcinepřátelé, pro komunisty "sociálfašisté", a kdo jim podal byť prst, propadl hrdlem nejdříve politickým, později skutečným. Ostatně, levicoví intelektuálové a totality: když došlo na lámání chleba, nemálo z nich platilo hotově jak v hnědých či rudých koncentrácích, tak na popravištích. Levicového spisovatele Vančuru zastřelili Němci, levicového historika Kalandru oběsili komunisté.
Přejděme k dalšímu kousku pravdy a k velkému kusu lži. Týká se "skupiny intelektuálů, z větší části bývalých straníků" (rozuměj komunistických), prostě disidentů a Charty 77. Pravda je, že režim nepovalili a povalit nemohli. Jen se pokusili rovnat páteř národa tím, že řekli ďáblovi ne! Nikomu z nich už nešlo o život, jen o maximální, někde až brutální "nepohodlí". Své ne! však řekli ďáblovi v dobách nejhlubší beznaděje a věřím, že étos takto zasetého semínka žije a plody bude vydávat i nadále.
Až nepochopitelně urážlivý je však pohled prezidenta Klause na společnost "obyčejných lidí". Rezistovali prý nevýkonností, náhradními individuálními aktivitami a atomizací společnosti. Čti flákačstvím, melouchářstvím a chalupářstvím.
To je ovšem pohled člověka z fotelu státní banky, můj pohled dvacetiletého lopatáře je jiný a věřím, že přesnější. Ta společnost "obyčejných lidí" byla diverzifikovaná jako současný parlament: byli v ní blbci a lidé vnímaví a vzdělaní. Flákači a lidé pracovití. Rození vůdcové a rození zbabělci. Vyčuránkové a lidé přímí. Flákači žádný režim nepotřebují, flákají se vždy a pokud prezident Klaus tuto vlastnost považuje za chvályhodnou rezistenci, buď Bůh milostiv republice, v jejímž čele stojí.
Na jedné straně třeba brigády socialistické práce nebyly vždy jen prázdnými pojmy, na straně druhé na lidech přímých s přirozenou autoritou mezi "obyčejnými lidmi" rychle ztroskotala komunistická kampaň odsuzující Chartu 77. Ti lidé se totiž dožadovali, aby si alespoň mohli přečíst, co mají odsoudit.
Dlouhým řečem krátký konec. Klausovo společenství "obyčejných lidí" žádné předpoklady ke svržení komunistického socialismu nevytvořilo. A demonstrace studentů žádná poslední kapka nebyla. Kdyby tankové jednotky sovětské armády, dislokované tehdy v Československu, osmnáctého listopadu jen nahodily motory svých tanků, byla by ona demonstrace pouze jednou z historických epizod. Neučinily tak proto, že Michail Gorbačov vzdal ruský imperiální sen pod tlakem ekonomické reality.
A glorifikuje-li prezident Klaus flákačství, melouchářství a chalupářství na rezistenční činy a pomíjí-li úlohu těch, kteří řekli ďáblovi ne! a lidí rovných, pracovitých a přímých ze společenství "obyčejných lidí", vyvolává otázku, čí a koho je to prezident.
PRÁVO 18. listopadu 2003