Hlavní obsah

Muž z Ústecka nabízí kvůli dluhům na prodej svou ledvinu

Novinky, Jakub Kynčl

Devětatřicetiletý elektrikář z Ústecka, který nechtěl zveřejnit své příjmení, se rozhodl vyřešit svou bezvýchodnou finanční situaci radikálním způsobem – nabídl přes internet k prodeji svou ledvinu.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Pan Petr je ochotný prodat jednu svou ledvinu, aby splatil své dluhy.

Článek

Snaží se tak zachránit střechu nad hlavou své pětičlenné rodině. Ze svého domku prodává navíc takřka vše, co má jen teoretickou hodnotu, a snaží se po stokorunách vrátit zpět na nohy. To půjde však jen velmi obtížně, dluží totiž celkově okolo 800 tisíc korun, a zcela reálně tak hrozí, že skončí po exekuci se svou manželkou a třemi dětmi bez střechy nad hlavou.

„Nacházíme se v situaci, ze které nevidím žádné jiné východisko, než je právě tenhle krok. Nevím, jaká je reálná tržní cena ledviny. Pro mě má cenu záchrany naší rodiny ze situace, ze které už nevíme, jak ven. Těch 800 tisíc korun je to, co v tomto regionu jen tak nevyděláte, a to se práce neštítím. Naopak.

Na inzerát už se dva lidé ozvali. Jedna paní se ptala, zda to myslím vážně, a druhý vzkaz byl již konkrétnější. Jeho autor se dotazoval na mou krevní skupinu,“ začal svůj příběh Petr, který si společně se svou ženou prošel v posledních dvou letech nefalšovaným peklem na zemi.

„U nás se to lepilo jedno s druhým. Na podnikání jsem si nabral velké úvěry, a když se objevilo několik neseriózních zakázek, tak jsme se začali dostávat do problémů. A jak to tak začíná, nezůstalo jen u toho. Já i manželka jsme během jednoho měsíce havarovali, a přišli jsme tak o obě auta. Nic se nám nestalo, ale auta byla víceméně na odpis.

Splátky činily asi 42 tisíc měsíčně. Jeden úvěr, asi 180 tisíc korun, se nám povedlo zcela splatit. Ale splatných jsme měli v té době asi 500 až 600 tisíc korun. Většinu z toho na různých kreditních a debetních kartách, které nám všude nabízeli,“ pokračoval Petr.

„Vše se zlomilo ještě k horšímu ve chvíli, kdy mi banka, u které jsem měl jako živnostník účet, vypověděla nejen firemní účet, ale i osobní účty a osobní úvěr. Důvodem bylo, že jsem ztratil obraty na firemním účtu, protože už nebylo tolik práce, kolik bylo dříve. Pro ně jsem se tak stal nezajímavým klientem a oni se rozhodli mi vše vypovědět a dát k uhrazení. V jednu chvíli jsem tak měl zaplatit čtvrt miliónu jen této instituci. A mělo být ještě hůř,“ předestřel svůj největší problém.

V roce 2009 jim kamarád dohodil jednu firmu, která prý pomáhá se splácením úvěrů s tím, že jemu velmi pomohla a s financemi udělala zázrak.

Když zástupci firmy vysvětlili, jak se věci mají, tak jim slíbil, jak zařídí vše, co potřebují, protože má známé v bankách. Přáli si tehdy sloučit úvěry do jednoho a on jim slíbil, že to nebude problém.

„Tehdy jsme neměli na placení všech těch úvěrů a dostali jsme se tak do registru dlužníků. S tím člověkem se to táhlo dva tři měsíce a nám postupně začala skákat penále. To byl začátek konce. On tvrdil, že to nějakou dobu trvá, a nakonec nám domů přivedl lichváře. Ti když odjížděli z Prahy, tak pro nás měli mít 380 tisíc korun s tím, že jim za půl roku vrátíme o 100 tisíc korun více,“ uvedl Petr.

Manželka se stále snažila sehnat práci, ale je vyučená v potravinářském průmyslu, který v kraji příliš neprospívá.

„Na to jsem ještě kývnul, protože jsem měl indicie, že by se měly podařit nějaké práce a jeden obchod a vše by se tak mohlo dát dohromady. Jenže než dojeli k nám, tak se vezená suma smrskla na 265 tisíc, vrátit jsme však měli stále stejně. Já už ale měl závazné telefonické dohody s věřiteli, které už nešlo zrušit, a tak mi nezbylo než podepsat. Kdo si to nezažil, nepochopí,“ dodal s tím, že člověka, který jim měl úvěry sloučit a zařídil jim lichváře, už od té doby nikdy neviděl.

Rodina se snažila prodat pozemek, který měla u domu, zájemci však nakonec couvli a nezbylo tak než hledat jiné řešení.

„Manželka se stále snažila sehnat práci, ale je vyučená v potravinářském průmyslu, který v kraji příliš neprospívá. Dvakrát něco našla, ale vždy se na těch místech měnil zaměstnavatel, a práce jí tak bohužel nevydržela. Já jsem tehdy rozšířil své působení na hodinového manžela a začal jsem dělat vše, co jsem zvládal. Zákazníci se sice vracejí, ale když jste v podobné situaci, bohužel to nic neřeší,“ uvedl smutně Petr, který jezdí za prací všude, kde mu někdo zaplatí a jemu to v tíživé situaci pomůže.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Pan Petr ukazuje knihu, v níž má zapsané své dluhy

V současné době má podaný návrh na insolvenci, ale příliš nevěří, že by mohl projít.

Dluh u lichváře se sice manželům podařilo s pomocí rodiny a prodeje nejrůznějších věcí z domu zaplatit, dům však mají nyní zadlužený a děsí se, kdy o něj přijdou. Ať chtějí své ratolesti od nouze ubránit sebevíc, ve škole musí přežít jen o svačině z domova. Dalšího jídla se dočkají až doma, koupit si někde něco jako ostatní děti jen tak nemohou.

„Nepřejeme si nic jiného než se z té situace nějak dostat. Stále bychom byli rádi, kdyby se těch 800 tisíc podařilo přefinancovat na nějakou delší dobu se splátkou okolo 10 až 12 tisíc měsíčně za únosných podmínek. Jsem ochotný dělat opravdu cokoliv, abych svou rodinu zachránil a aby to mé děti (14, 9, 4) tak necítily,“ řekl dále Petr.

Prodávat orgány v Česku nelze

Transplantace orgánů za finanční odměnu nepřichází v ČR v úvahu. „Kdyby došlo k odběru orgánu za účelem darování za peníze, jde nepochybně o trestný čin,“ konstatoval přednosta Transplantcentra IKEM Pavel Trunečka.

Pokud má skutečně dojít k výměně orgánů mezi lidmi bez příbuzenského vztahu, zvláštní komise pečlivě prozkoumá, zda se jedná o darování příteli či o altruistické darování, tedy bez určení příjemce. „Je to poměrně složitý proces právě proto, aby se zabránilo darování za peníze,“ dodal Trunečka. Naopak darování ledviny mezi rodinnými příslušníky je podle něj nejlepší možný způsob, jak léčit člověka s chronickým selháváním ledvin.

Pakliže by dotyčný člověk přece jen sehnal kupce pro své orgány, museli by podle přednosty Transplantcentra oba vycestovat za hranice České republiky, nejspíš do států třetího světa. „Existují země, jako je například Írán, Indie nebo Kolumbie, kde mají tuto zdravotnickou turistiku poměrně zavedenou. Česká republika mezi ně ale rozhodně nepatří,“ uvedl s tím, že žádné tuzemské zdravotnické zařízení by takovýto orgán nepoužilo.

„Myslím si, že žádný člověk, který potřebuje v ČR transplantaci ledviny, nemusí podstupovat tento - řekl bych - docela krkolomný, rizikový a nezákonný postup,“ dodal.

val

Manželka si udělala rekvalifikační kurz na pečovatelku a já si teď plánuji udělat rekvalifikaci na revizního technika. Snažíme se, jak můžeme, ale dusí nás stres z toho, co bude další den a zda budeme mít ještě střechu nad hlavou. Proto jsem ochotný prodat i svou ledvinu. Za klid mé rodiny mi ten risk stojí,“ uzavřel.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám