Článek
Zlom nastal v okamžiku, kdy každému, kdo zpochybnil jeho okázale propagovaný odchod do penze, spílal do zakomplexovaných ubožáků, blbečků, pitomců no a tak dále, slovník potenciální hlavy českého státu přece všichni známe.
Dnes není problém přesvědčit se, kdo mlžil. Od chvíle, kdy místo rakve s vlastní mrtvolou, kterou nabízel hloupým novinářům k případným otázkám na prezidentství, se po chodbách Sněmovny pohybuje poměrně zachovalý kandidát na Hrad jménem Miloš Zeman, bude opravdovým hlupákem každý, kdo mu uvěří cokoli kromě toho jména. Pracovně se dokonce nabízí metoda, podle níž je třeba vyslechnout, co říká veřejně, a počítat s tím, že pravý opak bude pravda.
Tak například prohlásil, že kromě oficiálního týmu vyjednavačů nelobbuje nikdo v jeho prospěch. To tedy musí být samozvanci ozývající se nejen poslancům, ale i některým novinářům a usilující o co nejlepší Zemanovy vyhlídky v prezidentské volbě. Nebo o nich kandidát neví? To by nic neměl pod kontrolou a měl by být navržen na Špidlův řád.
Expremiér popřel, že cokoli ve svých negociacích nabízí. Žádné peníze nebo funkce, jen názory občana Zemana. Nesedí to. Schůzka se Stanislavem Grossem, kterou nakonec nepopřeli ani Zemanovi lidé, ani nikdo od Grosse, byla zapotřebí právě proto, aby první místopředseda měl důvod přemýšlet. Jestli je pro něj výhodnější prodat Špidlu a pomoci Zemanovi na Hrad za příslib předsednictví strany a menšinové vlády, anebo vsadit na pokračování dnešního stavu s tím, že Špidla mu bude muset být vděčný za záchranu v poslední chvíli.
Za těchto okolností brát vážně proklamovaný holubičí postoj kandidáta Zemana k současné koaliční vládě by bylo vrcholem naivity. Potřebuje mocenskou pozici, a až ji bude mít na pět let neotřesitelnou, lze na leccos zapomenout a sliby opomenout. Tak, jak se plánuje opomenout bohumínské usnesení ČSSD o nespolupráci s komunisty. Zemanovci vysvětlují, že zrušeno nebude, jenže také se nebude dodržovat.
Rozhodnuto ale není nic a nebude do poslední chvíle. Nikdo si nemůže být jist svým výsledkem v atmosféře, kde se lže, kudy chodí, vzduchem lítají záměrně vypouštěné dezinformace a drtivá většina zákonodárců vnitřním napětím až šilhá, jak se bojí prozradit, koho budou skutečně volit. Jak prohlásil ve středu na sněmovní chodbě před novináři jeden ze expremiérových lidí v poslaneckém klubu soc. dem.: "Já nechci pravdu, já chci zvolit Miloše Zemana." Ten mezitím obchází sněmovní prostory bez valné nálady, a přitom prohlašuje, že není nervózní.
Tento part se lépe daří Václavu Klausovi, který je v těchto dnech před kamerami a diktafony pozoruhodně uvolněný a vstřícný. Zeman, který svou budoucí podobu jednou namaloval coby dědka s klestím v lesích Vysočiny, naopak jako nerudný dědek už působí. Ví totiž, že není dosud vyhráno. A kdyby skutečně nebylo, dokáže jen tak přejít potupnou tečku za strmou politickou kariérou, anebo se bude hlásit do další nepřímé volby?
Prezidentská fraška odhalila, v jaké krizi je naše politická reprezentace. Ti, co přišli k moci po Zemanovi, nedokázali se dohodnout vůbec na ničem, a jelikož v politice neexistuje vakuum, stojí dnes v boji o Hrad proti sobě dva muži, které jejich následníci tolik chtěli poslat do politického důchodu. Vrátili se bez námahy, protože jejich rivalové se ukázali jako břídilové. Teď trnou hrůzou, co mohou přinést dny příští.
Vítězi jsou již dnes komunisté. Buď pomohou zvolit prezidenta a pak vyjdou z politické izolace. Anebo se po další nepovedené volbě v očích mnoha lidí posunou o krůček dál k vysněné pozici strany, která se po listopadu do ničeho nenamočila a není tak impotentní jako ostatní. Na konci takového vývoje je víc hlasů ve volbách pro KSČM než pro soc. dem. Kdesi v prázdných chodbách moci osaměle bloumá smutný hrdina tohoto příběhu Vladimír Špidla. Kdyby byl věřící, mohl by se modlit k andělíčkovi strážníčkovi. Ten ovšem má fiškulínskou tvář Stanislava Grosse.
Právo, 24. ledna