Hlavní obsah
Vládní BMW skončilo dvacet metrů od dálnice zabořené předkem do srázu. Foto: ČTK

Dubčekova havárie: Otazníky zůstávají

V úterý 1. září 1992 foukal prudký vítr a vytrvalý hustý liják bičoval celou Vysočinu. Na silnicích se tvořily hluboké louže a rozhlas opakovaně varoval řidiče, aby jeli opatrně…

Vládní BMW skončilo dvacet metrů od dálnice zabořené předkem do srázu. Foto: ČTK
Dubčekova havárie: Otazníky zůstávají

„V nemocnici jsme čekali jen to nejhorší. Právě za takových povětrnostních podmínek ošetříme nejvíc zraněných po dopravních nehodách,“ vzpomíná MUDr. Adolf Balogh. Jako primář chirurgického oddělení bývalé humpolecké nemocnice byl členem lékařského týmu, který poskytoval první pomoc zraněnému Alexandru Dubčekovi. „Pociťuji stále větší závazek podat k událostem své svědectví a stanovisko,“ uvedl na webu Humpolák.

Není divu. Přestože opakované vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o nehodu, konspirace žijí už 27 let vlastním životem. A nejspíš nadále budou, protože verze toho, co se doopravdy stalo, se značně rozcházejí. Zkusíme je shrnout a zjistit, která z nich má pravdivé jádro.

Slušný politik s milým úsměvem – tak si lidé pamatují Alexandra Dubčeka.

Foto: ČTK

Pak už jen ticho

Je chvilka před půl devátou ráno a na 88. kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu předjíždí červenou Škodu 105 bleděmodré BMW E34 535i. Přestože lije jako z konve a značka omezuje rychlost za mokra na osmdesátku, vládní bavorák se řítí podstatně rychleji. Později se ukáže, že jel až 131 kilometrů za hodinu. Není divu, že o pár set metrů dál dostane smyk. Neovladatelné vozidlo zavadí levým zadním kolem o obrubník, udělá hodiny, poté narazí pravým předním rohem, převrátí se na bok, prorazí svodidla a vyletí z dálnice. Drcený plech řinčí, sklo se tříští. Auto proletí asi dvacet metrů vzduchem, dopadne na pravý bok a střechu, převrátí se zpět na kola a dole se zavrtá setrvačností do svahu. Pak už jen ticho. Palubní hodiny se zastavily v 9.25.

Alois K. z Vyškova, jehož škodovku vládní vůz před chvilkou předjel, ještě stačí nehodu zahlédnout – naštěstí, protože havarovaný vůz není ze silnice vidět. Zaparkuje v odstavném pruhu a sbíhá ze stráně dolů. Naskytne se mu děsivý pohled. Zadní část karoserie BMW trčí do výšky, vrak prázdný. Patnáct metrů před zdemolovaným bavorákem leží promáčený starší muž a bolestivě naříká. U hlavy mu klečí mrtvolně bledý muž středního věku. Krvácí z rány na hlavě a zdá se být v šoku.

Každá minuta se mi zdála jako věčnost
Svědek nehody Alois K.

Svědek nehody jde ke svému autu pro deku, do které zabalí bezvládného těžce raněného. Pak stopuje na silnici projíždějící vozidla, aby zavolala záchranku a policii. Když se mu to podaří, vrací se zpět dolů a čeká na pomoc. „Každá minuta se mi zdála jako věčnost,“ řekl Právu.

Rok 1968: první tajemník ÚV KSČ Dubček (vpravo) v srdečném rozhovoru s dělníky na Hradčanském náměstí v Praze.

Foto: ČTK

Konajte, doktor, ja vám verím

Přijíždí humpolecká záchranka. „Dorazili jsme asi sedm minut po ohlášení, současně s námi přijeli na místo nehody i hasiči. Řidič nebyl připoután a pan Dubček také ne,“ popsal Právu situaci po havárii lékař záchranky MUDr. Vladimír Smrčka. Když viděl vícečetná, život ohrožující zranění a zjistil, kdo je ten dobitý starý muž, volal vysílačkou jihlavskou leteckou záchrannou službu ještě dřív, než vyrazil do Humpolce. „Vezu Dubčeka!“ oznámil lakonicky Adolfu Baloghovi.

„Nosidla se starcem promáčeným na kůži jsme položili na operační stůl. Ostře řezaný profil, dlouhé šedivé vlasy. Jste pan Dubček? ptám se. Zraněný, při plném vědomí orientovaný, odpovídá: Som Alexander Dubček z Bratislavy. Necítím si nohy. Ja viem, že sa nesmiem veľmi hýbať,“ vzpomíná MUDr. Balogh. „Dýchání je rychlé, pulz slabý. Zjevně se jedná o závažný úraz s počínajícím úrazovým šokem… Díkybohu už jsou tu kolegové z letecké záchranky,“ popisuje lékař kritické momenty.

„Pane Dubčeku, musíme vás dopravit do Prahy, asi bude nutná operace. Smutný úsměv skromného, slušného člověka, jaký si pamatuji z dobových fotografií: Doktor, konajte svoju povinnosť, ja vám verím,“ popisuje Adolf Balogh politikovu odpověď. Pacient je uveden do umělého spánku, stabilizován – a vzhůru na heliport. O čtyřicet minut později už ho přebírají lékaři z jednotky intenzivní péče pod vedením primáře MUDr. Milana Ročně v nemocnici Na Homolce.

Zatímco se společný stát Čechů a Slováků rozpadá, Alexander Dubček bojuje o život. Má rozsáhlá zranění páteře, hrudníku a vnitřních orgánů, je v těžkém šoku. Přežije tři velké operace a chvíli se dokonce jeho stav stabilizuje. Je při vědomí a komunikuje. Zlepšení je však jen dočasné. Večer 7. litopadu selhává srdce, plíce i ledviny. Alexander Dubček umírá. Rozpadu federace se už nedožil.

Lidé ho měli rádi…

Foto: ČTK

Na víc si nepamatuji… Opravdu?

„Spatřil jsem před sebou velkou kaluž vody. Dal jsem nohu z plynu, takže jsem nemusel ani brzdit vzhledem k síle motoru vozidla… Když jsem vjel do té vody, ‚seklo mi to do řízení' tak, že levá zadní část mi začala předbíhat a dostal jsem akvaplaning (situace, kdy je na vozovce tak silná vrstva vody, že ji pneumatika nedokáže vytlačit z jízdní dráhy. V důsledku toho klesne přilnavost a auto se stane neovladatelné – pozn. red.). Vyšlápl jsem spojku… Vozidlo se dostalo do polohy zadní částí vpřed. Jeli jsme chvíli po kraji, na ten náběh svodidla jsme se pak převraceli. Zakřičel jsem pozor, asi jsme se točili. Já se patrně udeřil do hlavy. Pak si na události nepamatuji, až když jsem se probral venku, v protokolu o hlavním líčení u budějovického soudu.

Když Alexander Dubček ležel na „áru“, chodil se ptát: „A čo starý? Vyjde z toho? Prosím vás, je už lepšie? Toto sú najhoršie chvíle mojho života!“

Kdo je muž, který nehodu způsobil? Jánu Rezníkovi, řidiči ochranné služby Federálního policejního sboru, bylo v době nehody 37 let. Ve službě měl sice naježděno milion kilometrů bez nehody, místopředseda federální vlády Rudolf Filkus byl však údajně s jeho riskantní jízdou nespokojený. Při policejním výslechu využil práva nevypovídat.

Na otázky Ján Rezník odpovídal až před vojenským soudem v Českých Budějovicích, který proběhl v březnu 1993. Ten došel k závěru, že nehodu zavinil příliš rychlou jízdou. Za ublížení na zdraví s následkem smrti ho odsoudil na dvanáct měsíců nepodmíněně. Vzhledem k tomu, že horní sazba byla pět let, šlo o mírné rozhodnutí.

Srdečné přivítání Alexandra Dubčeka v pražské Avii.

Foto: ČTK

Jako polehčující okolnost bylo vzato v úvahu, že vládní vozidlo mělo výjimku ze zákona a nemuselo dodržovat omezení rychlosti. Ján Rezník dokonce požádal o milost prezidenta Václava Havla, nebylo mu však vyhověno. Přesto řidič za mříže nakonec nešel, zachránila ho amnestie na Slovensku.

Bermudský trojúhelník na D1?

Už v průběhu vyšetřování se objevily první konspirační teorie, některé značně divoké: třeba vražedné geopatogenní zóny nebo „ultrazvukovou puškou prostřelená kola BMW“, jak napsal v listopadu 1992 Czechoslovak Daily Herald, dnes už neexistující krajanský deník z Chicaga.

Kritický 88. kilometr D1 se dokonce dostal do písničky: „U Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici,“ zpívala skupina Tři sestry. Havarovali zde totiž také československý ministr zahraničního obchodu Jozef Bakšay a bývalý poradce prezidenta Havla Martin Bútora. Hromadná nehoda čtyřiceti automobilů v roce 1995, v níž se ocitl i herec Petr Haničinec, si vyžádala dva lidské životy a sedm těžce zraněných. Ostatně v ono osudné úterý roku 1992, jen o hodinu později a asi o sto metrů dál, měl nehodu německý kamion a v okolí došlo toho dne k dalším pěti bouračkám.

Proto vyšetřovatelé brali v potaz i tvrzení psychotronika, že za nehody mohou silné geopatogenní zóny související s ložiskem uranu. Došlo to dokonce tak daleko, že si prokurátor vyžádal znalecký posudek z oboru neurologie. Ten však vcelku pochopitelně prohlásil, že psychotronikovy „závěry postrádají jakékoli atributy vědecké metody“.

S československým prezidentem Václavem Havlem a americkým prezidentem Georgem Bushem rok po sametové revoluci.

Foto: ČTK

Nikdo nic nenaplánoval

Komise, která nehodu vyšetřovala, došla k jednoznačnému závěru: nešlo o vraždu, byla to nehoda. Způsobil ji řidič, který jel nepřiměřenou rychlostí. Silný náraz BMW zdemoloval, řidič měl opravdu z pekla štěstí, že vyvázl jen s lehkým zraněním. Znalecký posudek také potvrdil, že s Dubčekovým tělem nebylo po nehodě manipulováno. Oba muži nejspíš vyletěli setrvačností zadním oknem při převracení auta.

Rozumná odpověď se nabízí i na otázku, proč nebyl Dubček převezen do Brna, ale do Prahy: od místa nehody je to do obou měst přibližně stejně daleko a tehdejší ministr zdravotnictví Bojar dal Homolce přednost z pochopitelných důvodů: šlo o speciální zařízení pro prominentní politiky, z celého Československa nejlépe personálně a přístrojově vybavené.

K závěru, že Dubček zemřel na následky nehody, nikoli vraždy, došlo i další vyšetřování, iniciované nespokojenými slovenskými sociálními demokraty. Ministerstvo vnitra definitivně uzavřelo vyšetřování až v roce 2000, pochybám však nezabránilo. Spoustě lidí se totiž Dubčekova smrt mohla hodit.

Příliš mnoho mrtvých…

Na podzim 1992 byl rozpad federace na dohled a tehdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar rozhodně netoužil vidět Dubčeka na místě slovenského prezidenta. Lidmi stále oblíbený politik mu nebyl příznivě nakloněn a na postu prezidenta by mohl ovlivňovat sestavování budoucí slovenské vlády, v jejímž čele se už Mečiar viděl. Žádný div, že se po hospodách začal vyprávět vtip: „Víte, kdy měl na sobě Mečiar naposledy montérky? Když Dubčekovi seřizoval brzdy!“

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, byl Jaroszewicz ve své varšavské vile uškrcen koženým páskem

Další konspirace zdánlivě ukazovala na východ. Alexander Dubček měl vypovídat jako svědek před ústavním soudem v Moskvě při procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Mohl tam odkrýt ještě nějaká nová fakta o praktikách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968? Těžko říct, z jedné souvislosti však mrazí: ve stejném procesu měl vypovídat i někdejší polský premiér Piotr Jaroszewicz. A ve stejný den, kdy havaroval Dubček, byl Jaroszewicz ve své varšavské vile uškrcen koženým páskem. Vrazi ho před smrtí mučili a jeho manželku zastřelili. Dopadeni byli teprve loni a jen náhodou. Za jejich hlavní cíl policie označila loupež, nevyloučila však ani další motivy.

V pražské nemocnici Na Homolce se jeho stav na chvíli zlepšil.

Foto: ČTK

O „zmařenou účast“ Dubčeka a Jaroszewicze na moskevském procesu se zajímala i někdejší poslankyně ruské Státní dumy Galina Starovojtová. (Byla zastřelena v roce 1998 před domem, kde bydlela. Proces s představiteli KSSS se nikdy nekonal – pozn. red.). Jak uvedla, účasti sovětských komunistů v autonehodě Dubčeka nic nenasvědčuje, ale „nedá se vyloučit, ba je dost pravděpodobné, že všechno zorganizovali bývalí spolupracovníci místních tajných služeb. Oběti totiž mohly vypovídat nejen o jejich činnosti, ale také o jejich podřízenosti KGB,“ cituje novinář Vladimír Jančura v deníku Pravda z rozhovoru, který aktivistka poskytla krátce před svým zavražděním.

Čímž se vracíme zpátky do československých luhů a hájů. Podle tvrzení právníka Liboslava Leksy, který zastupoval během soudu Dubčekovu rodinu, pracoval totiž Ján Rezník před vstupem do federální ochranky u Státní bezpečnosti…

… i nejasností

V knize Tragédie na 88. kilometru se Liboslav Leksa pozastavuje také nad tím, že z Bratislavy vyjel Alexander Dubček na předním sedadle spolujezdce, zatímco při nehodě seděl vzadu. V protokolu o hlavním líčení soudu to řidič vysvětluje takto: „Asi na 150. kilometru poblíž Devíti křížů pan Dubček řekl, že se potřebuje podívat do papírů, takže si za jízdy přesedl dozadu.“ Opravdu si umíte představit postaršího gentlemana v obleku, jak za jízdy přelézá z předního sedadla na zadní? Jak navíc ukazuje přiložené foto, text je v protokolu přepsán. Je s podivem, že to soudu nepřišlo divné.

Nejasnosti v protokolu o hlavním líčení: využil Dubček zastavení u Devíti křížů, aby si přesedl dozadu? Nebo „přelezl“ v průběhu jízdy?

Foto: Repro Tragédie na 88. kilometru

Rezník také vypověděl, že nebyl připoutaný. Podle některých konspiračních teorií si však za Brnem pás zapnul. V tom případě by měl v BMW slušnou šanci nehodu přežít – na rozdíl od Dubčeka, o kterém bylo známo, že si bezpečnostní pás nezapínal nikdy. Vysvětlovalo by to též, proč řidičovo poranění nebylo tak závažné.

Spekulovalo se i o průběhu nehody. Řidič vypověděl, že zadní okno bylo vytlučené. Jak ale napsal deník Blesk 19. února 1993, „podle výpovědi Vladimíra Smrčky z humpolecké záchranné služby byla při jejich příjezdu skla vozu neporušena“. Jak by se tedy oba pasažéři dostali ven z auta? Velký otazník, nebo jen novinářská kachna?

Co se 1. září 1992 před půl desátou dopoledne na D1 u Humpolce skutečně stalo? „Seřídil“ Dubčekovy brzdy Vladimír Mečiar? Měli v havárii prsty ruští komunisté? Umlčeli politika spolupracovníci bývalé Státní bezpečnosti kvůli roku 1968? Možné je všechno, nicméně v tomto případě bude zřejmě nejjednodušší vysvětlení nejpravdivější: šlo opravdu jen o nehodu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků