Článek
Anekdota jednak dosti fousatá, jednak dětsky naivní, však si ji také pamatuju ještě ze čtvrté třídy na obecné škole v Motyčíně roku 1955, nicméně skrývá hluboký smysl. Od té doby uplynulo hodně času - lidovou demokracii zastoupil socialismus zprvu jásající, později reálný, po něm jsme se zase navrátili k budování kapitalismu - nejistota značně podobná nejistotě onoho pana Nováka mě však pronásleduje bez ohledu na kalendář a na režim téměř při každém setkání s úřední osobou.
Přesněji řečeno, já sice naprosto přesně vím, že nejsem žížala, ale jen málokdy jsem si jist, zda to chápe i ten kos. Úřední osoba občas dokonce pochybuje nejen o tom, že já jsem já, ale dožaduje se i důkazu, že jsem se vůbec narodil, popřípadě proč. A když už se úřední osoba takhle zatne, pak ani na platných dokladech nesejde, vždyť to by přece mohl říci každý, že ten občanský průkaz je jeho!
Hlavní půvab jednání úředních osob však spočívá v naprosté nevypočitatelnosti. Byl jsem kupříkladu kdysi - ještě za oněch časů - v jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích. Člověk, s nímž jsem se domluvil, na mě čekal ve vrátnici, provedl mě, pak jsem se slušně rozloučil - a byl jsem zatčen. Mělo mi být divné, že po mně ten službukonající soudruh VéBé na bráně při příchodu nechtěl občanku. Při odchodu se dožadoval potvrzení, že jsem přišel. Na druhé straně jsem zase znal jistou Arménku, kterou bdělé československé orgány vypustily za železnou oponu a zpět bez pasu a bez doložky, jen s ušmudlaným papírkem, potvrzujícím ztrátu sovětského občanství.
Ale proč vám to vlastně všechno povídám? Dočetl jsem se, že při cestách našich občanů do všech zemí EU po prvním květnu budou platit všechny občanské průkazy, vydané od května 1993, třebaže jich je několik typů. Už už jsem sahal po klobouku, že před tou administrativní pružností smeknu, ale narazil jsem na dodatek: protože jistota je jistota, berte si s sebou přece jen raději i pas.
Začínám mít dojem, že se v té Evropě budu opravdu cítit jako doma.
PRÁVO 8. dubna 2004