Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?

Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?

Tuto otázku si dnes kladou politikové, experti i řada veřejných osobností v souvislosti s koaliční dohodou nové izraelské vlády a dalšími informacemi naznačujícími úmysl anektovat části okupovaných palestinských území. To je perspektiva, k níž se my – současný a předcházející ministři zahraničí – chceme vyjádřit, a to i vzhledem k dlouhodobému strategickému partnerství Česka a Izraele.

Od konce studené války zaujímala většina mezinárodního společenství, včetně EU a všech jejích členů, ale i včetně Spojených států, jednoznačný a konzistentní postoj ohledně nutnosti dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. To nikterak nesouviselo s jevy, jako jsou antisemitismus anebo někdejší radikální národněosvobozenecká hnutí.

Naopak, od počátku šlo o postoj konsenzuální a konstruktivní, vycházející ze zahraničněpolitického realismu a zároveň se opírající o mezinárodní právo, které přináší závazky pro obě strany konfliktu. S budoucím palestinským státem proto počítají četné platné rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, klíčové dokumenty EU i platná Koncepce zahraniční politiky ČR.

Iniciativa, kterou na konci ledna představili v Bílém domě prezident Trump a premiér Netanjahu, ovšem směřuje jiným směrem. Nejde přitom „jen“ o ta území, která má jedna strana získat a druhá ztratit – a to v míře, která de facto vylučuje životaschopný palestinský stát do budoucna. Jde i o princip: nabytí území silou výslovně zapovídá Charta OSN, tedy jakási „světová ústava“ a základní kámen fungování mezinárodních vztahů v současném světě. A jde také o lidskoprávní a humanitární dopady případné anexe, které lze očekávat a které mohou být tíživé.

Izraelci ani Američané dosud nevyjasnili, co se má stát v dlouhodobé perspektivě s Palestinci na zbytku okupovaných území bez naděje na stát, ba dokonce ani co se bude dít s Palestinci na anektovaných územích – tedy jaká občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva mají mít ne-občané ne-židé v de iure židovském státě. Co tedy bude s Palestinci bez palestinského státu? A co bude s izraelskou demokracií, půjde-li o stát s obyvateli první a druhé kategorie?

Samozřejmě vnímáme řadu závažných problémů na palestinské straně včetně vlády hnutí Hamás, designovaného celou EU jako teroristická organizace, v pásmu Gazy. Vždy také budeme apelovat na palestinské představitele, aby se aktivně a konstruktivně zapojili do všech mírových jednání. Ale Palestinci nyní nejsou těmi, kdo zvažují jednostranný krok hrubě porušující mezinárodní právo.

Víme, že Izrael je vzácným příkladem demokracie na Blízkém východě, ale týká se to pouze jeho vlastních občanů, nikoli Palestinců na okupovaných územích. Víme také, že Palestinci v minulosti promarnili možnosti dosáhnout urovnání konfliktu. To ovšem neznamená, že mají být nyní obráni o úrodná území, klíčová pro vytvoření jakékoli formy palestinského státu.

Základní zásady mezinárodního práva a s ním spojené hodnoty nejsou jen normativním rámcem pro akademické či kavárenské debaty. Naopak, stojí na nich bezpečnost a samotná existence států, zejména těch menších, jako je Česko, které by v bezprávné džungli na rozdíl od těch nejsilnějších stěží přežily a musely by se stát něčími vazaly či zaniknout (pomysleme na naše dějiny mezi lety 1938/39 a 1989). Dotyčné zásady a hodnoty proto nelze ohýbat podle toho, koho se týkají. Musí platit pro všechny stejně.

Od toho se také odvozuje nezbytnost ochrany základních lidských práv milionů Palestinců na okupovaných územích (a potažmo také v uprchlických táborech rozesetých i v okolních zemích). Jde v drtivé většině o mladou populaci, která se nijak neúčastnila válek na Blízkém východě, nýbrž se narodila do tíživé ekonomické, bezpečnostní a lidskoprávní reality. Jak EU, tak Spojené státy a samozřejmě OSN (UNRWA, UNOCHA a další agentury) proto vždy považovaly za samozřejmé a nezbytné podporovat mírový proces založený na jednáních a financovaly velkou část jeho nákladů.

To je nutno vidět i jako investice do bezpečnosti a stability v Izraeli, v budoucím palestinském státě a šířeji na Blízkém východě. Tedy i do naší vlastní bezpečnosti, neboť ta se odvíjí od bezpečnosti našich sousedů a izraelsko-palestinský konflikt vždy měl i přímé dalekosáhlé dopady (např. jako zdroj radikalismu). Objem takových nutných trvalých investic by se s anexí nesnížil, spíše naopak narostl v důsledku nových zvýšených rizik. I takovými, která mohou přímo dopadat na Evropu a její hranice.

Československo mělo od doby prezidenta Masaryka tradici pevného přátelství s Izraelem, které pokračovalo dokonce i krátce po nástupu komunismu a bylo následně obnoveno po pádu železné opony. Československo také významně přispělo k boji Židů o izraelský stát v roce 1948. Tradici od té doby ctily všechny naše hlavy státu a vlády. A souviselo s ní i to, že už prezident Havel přispěl aktivně a prakticky právě k vyjednáváním mezi Izraelem a Palestinci.

My sami jsme učinili řadu symbolických i praktických politických kroků, které stvrdily a dále rozvinuly toto strategické partnerství mezi Českem a Izraelem. Jsme si však zároveň vědomi významu světového řádu založeného na pravidlech a vládě práva, a to i pro naši samotnou existenci.

Přitom také koncepce naší zahraniční politiky jasně říká, že „Česká republika bude nadále podporovat cíle blízkovýchodního mírového procesu, směřujícího k uspořádání ve formě dvou samostatných států. Zároveň bude obě strany upozorňovat na škodlivost kroků tyto cíle podkopávajících.“ Naše politická a občanská zodpovědnost nám proto říká, že se k plánované izraelské anexi části palestinských území nemůžeme postavit jinak než výslovně kriticky.

Česko a Izrael jsou přátelé. Privilegiem i nezbytnou součástí opravdového přátelství je ochota být k sobě navzájem upřímní a připravenost si naslouchat. V tomto duchu zamýšlíme i náš společný článek a zároveň jsme nadále připraveni naslouchat tomu, co naši přátelé říkají. To vše bude spoluurčovat náš postup při úsilí o dosažení společné evropské pozice.