Před několika málo desetiletími představovala Evropa moře problémů, zatímco nyní je přístavem stability. Až příliš často to považujeme za samozřejmé, avšak to, čeho jsme dosáhli, nemá v evropských a světových dějinách obdoby.

Členství v NATO dalo budoucím členům EU bezpečnost. Vyhlídka na vstup do Evropské unie jim poskytla jasnou politickou a hospodářskou perspektivu. A ze všeho nejvíc, a to je klíčové, jim dala naději. Naděje je nejcennějším politickým přínosem. Je to naděje na lepší budoucnost ve společenství sdílejícím stejné hodnoty, stabilitu a právní stát a svobodu. Síla, kterou vlády a lid budoucích členských států potřebovaly k provedení dalekosáhlých a často bolestných, avšak nezbytných reforem, pocházela z tohoto zřídla naděje.

Úspěchy EU budou i nadále vzbuzovat naději v našich sousedech na nových hranicích. A je naší povinností zformulovat jasnou odpověď na jejich očekávání. Musíme přemýšlet o novém systému vztahů mezi rozšířenou Evropskou unií a pásmem přátelských zemí, které nás obklopují, rozkládajících se od Maghrebu po Rusko. Evropská unie hodlá skoncovat se starým dělením, chce se integrovat, nikoliv separovat. Ovšem pochopitelně se nemůže rozšiřovat donekonečna a přijímat za člena každou zemi, která o to požádá. Musíme si udržet interní rovnováhu a soudržnost.

Evropská unie je nadnárodním subjektem, který si musí udržet svou schopnost jednat a svou základnu sdílených hodnot a cílů. S těmito zeměmi bychom ale měli navázat zvláštní vztahy na základě politiky širší blízkosti. Potřebujeme založit svůj přístup na širší myšlence "příslušnosti", která zakotví naši stabilitu a bezpečnost jak uvnitř, tak vně našich hranic. Měli bychom vytvořit rámec pro spolupráci s našimi sousedy, v němž můžeme sdílet vše kromě institucí.

Hospodářskou základnou pro tento společný politický podnik by mohl být všem přístupný společný evropský prostor. Jakou formu by takový hospodářský prostor mohl mít? Jaká kritéria by měli splňovat naši partneři, aby se mohli stát součástí tohoto prostoru? Na to zatím nemáme odpověď. Avšak teď nastal čas si začít klást tyto otázky a stanovit si za cíl formulování silné a důsledné politiky, která by zahrnula všechny země na našem kontinentu a v okolí Středozemního moře.

 Evropa se nyní těší velké stabilitě. Musíme toho využít a nasměrovat svou pozornost k širšímu světu. Jak všichni dobře víme, svět naléhavě potřebuje mír a solidaritu. Nový multipolární svět si žádá nové způsoby řešení problémů a záležitostí, které vznikají zdánlivě každodenně. Některé z nich jsou nové, jiné již figurují na seznamu mezinárodních věcí po desetiletí.

Zvlášť složitá je oblast Středního východu. Znepokojující nové formy mezinárodního terorismu vyžadují nové reakce mezinárodního společenství. Evropská unie na sebe musí vzít svůj díl tohoto břemena. Nemůžeme si dovolit zůstat hospodářským obrem, a být přitom politickým trpaslíkem. Musíme získat větší autoritu v mezinárodních věcech. Nenastal snad čas, abychom promluvili na obranu našich hodnot a nedoprovodili svá slova činy?

Je třeba větší pevnosti v mnoha otázkách: v otázce lidských práv, rozdílů mezi Severem a Jihem, trvale udržitelného rozvoje, obchodu, energetiky, obnovitelných zdrojů energie, Kjótského protokolu a Mezinárodního trestního soudu. Pokud budeme silní, můžeme ve světě mnohého dosáhnout. Abychom byli silní, musíme být sjednoceni a mluvit víc a víc o mezinárodních věcech jednotným hlasem.

Pevně doufám, že Česká republika bude velmi brzy schopna ložit svůj jedinečný příspěvek k tomuto účelu. A to si žádá rozhodnější a efektivnější společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Jestli je možno toho dosáhnout, to záleží na hnací síle a soudržnosti, kterou jsou členské země Evropské unie schopny vyvinout v nadcházejících letech.

(Autor je vedoucím Delegace Evropské komise v ČR)

PRÁVO 15. ledna