Článek
Senát Ústavního soudu s Josefem Fialou coby zpravodajem konstatoval, že „je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům –, které evidentně poškozují práva svých klientů”.
Uvedl to s poukazem na skutečnost, že smluvní úrok na půjčenou částku 15 tisíc korun činil v posuzovaném případě při půjčce na 24 měsíců 98,1 procenta. ÚS dlouhodobě tvrdí, že podobné podmínky doplněné smluvními pokutami ve výši desítek procent jsou v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud nicméně dospěl k tomu, že podmínky úvěrové smlouvy nebyly v posuzovaném případě do té míry drakonické, aby to znamenalo neplatnost smlouvy.
Soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, a to i za cenu zastavení exekuce pro rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy: https://t.co/Jat40NK6Nq
— Ústavní soud (@usoud_official) 5. března 2019
S tím se ÚS neztotožnil a připomněl negativní vliv neschopnosti splácet úvěr nejen na dlužníka, ale i na společnost. „Proto je na věřiteli, aby dlužníka náležitě před poskytnutím úvěru prověřil,” konstatoval ÚS.
„To, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli,” připomněl ÚS.
Soudci si položili i otázku, proč by měla státní moc zajišťovat ochranu někomu, kdo si neprověřil, komu půjčuje peníze, a půjčku vnímal jako prostředek k obohacení za podmínek, na něž „dlužník ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil”.
Případ se vrátí krajskému soudu, který bude vázán právním názorem ÚS.