Článek
Tahle šichta mu sebere každý den kus odpoledne, a to po celou dobu trvání jarmarku, letos od 24. listopadu až do předvečera Štědrého dne. Rázovitá postava, vyšňořená jako od Lady. Že by šlo o nějakou stylizaci, ale mistr odmítá.
„Já mám prostě takovej pocit, že takhle mohl ponocný v Plzni vypadat.“
Vlněný kabát pomalu na paty získal kdysi dávno z vyřazeného divadelního fundusu. „Je mu snad sto let.“ Nemůže chybět halapartna. „Ta je podle plzeňského vzoru.“ A samozřejmě hlavní poznávací znamení – roh.
„Já tedy žádnej muzikant nejsem, chraň pánbů, ale stačí, když to člověk vezme dvakrát do huby, a pak už mu to jde docela samo. Fakt,“ zapřísahá se. Výstroj doplňuje zvoneček, budík, přes rameno brašna. „Na milodary. A na lahvičku.“ Teď je ale brašnička prázdná, ani milodary, ani flaštička.
„Dneska ji nepotřebuju, vybírám u stánku desátky,“ vysvětluje. Alkohol ve službě? „Já myslím, že u ponocného to nevadí,“ míní. Ani v časech Evropské unie? „Ponocný tady byl dříve než Evropská unie,“ nenechá se zviklat.
Je to výzva
Zdeňka Zajíčka už někdy před čtyřmi lety přemluvili pořadatelé trhů. „Je to výzva, dělat ponocného,“ říká diplomaticky. A dodává: „Prostě jsem k tomu přišel jak slepej k houslím. Normálně mě ukecali. A tak jsem tady začal troubit. Pro radost a pro potěšení, jinak z toho nemám nic,“ konstatuje muž, který ale upřímně řečeno nemá k téhle pohádkové profesi zase až tak daleko – v civilu totiž šéfuje plzeňskému Muzeu strašidel.
Na rozdíl od kolegy z Domažlic, který vyzpěvuje pevně stanovenou litanii, si plzeňský ponocný užívá tvůrčí svobody: „Hlásím, co mě napadne.“ Takhle to vypadalo třeba onehdy večer: „Odbyla šestá hodina, chvalte Hospodina, vodáci po vodě pluli a všechny řeky zavírali…“
Jestli do toho půjde znovu příští rok, si ještě rozmyslí. „Asi jo. I když už jsem měl i nabídky odjinud. Ale víte, já jsem projel spoustu vánočních trhů a ty v Plzni jsou prostě nejlepší.“