Vodu z potoka svedl někdo tak, že kamením ucpal průtokové roury pod stavidlem na potoční hrázi. Řadu larev úhořovitých, až dvacet centimetrů dlouhých kruhoústých organizmů připravil viník – bez větší nadsázky – ekologické katastrofy ve zbytku potočního koryta o životodárnou vodu. Larvy na suchu brzy pošly.

„Mnohým odběratelům vody nedochází, že stanovený minimální průtok není jen kosmetická věc, zkrátka aby něco v potoce teklo. Zůstatkový průtok zajišťuje základní, byť ne vždy optimální, zachování základních životních podmínek pro vodní živočichy. V tomto případě se ukázalo, že snížení hladiny Zlatého potoka mělo fatální důsledky pro populaci kriticky ohrožené mihule potoční,“ vysvětluje vedoucí oddělení ochrany přírody Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Jan Materna.

Viníkovi neodborného odklonu Zlatého potoka hrozí až stotisícová pokuta. „Případ šetří odbor životního prostředí na Městském úřadu v Trutnově a příslušné pracoviště České inspekce životního prostředí,“ upřesnil mluvčí Správy KRNAP Radek Drahný.

Ignorantem ucpaná průtoková roura.

Ucpaná průtoková roura.

FOTO: Správa KRNAP

Indikátor kvality

Ochranáři doposud v Krkonoších zmapovali pouhých sedm lokalit s výskytem mihulí. Larvy mihule, tzv. minohy, potřebují k životu specifické podmínky s jemnými písčitými organickými nánosy bohatými na kyslík. Kyslíkem zásobuje larvy dostatek stále čerstvé vody.

„Sedimenty zanesené koryto larvy obývají až tři roky. Minohy potom vylézají z bahna, aby během půl roku dospěly, na jaře se vytřely a záhy uhynuly,“ popsal Bořek Drozd z laboratoře aplikované hydrobiologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. „Když larvy mihulí zahynou, tak je zlikvidováno několik generací zároveň,“ doplnil Materna.

Mihule žijí ještě v podkrkonošském Kocbeřském potoce u Dvora Králové nad Labem. „Mihule je spolehlivým bioindikátorem výborné kvality vody. Jen tak někde nepřežije. Místo, kde žije, není chemicky znečištěné,“ tvrdí vědec Drozd.

Výskyt minulí v Kocbeřském potoce, představujících kdysi oblíbenou delikatesu královských tabulí, neuvádí na rozdíl od těch v Krkonoších žádná odborná publikace, ačkoliv pamětníci o nich mluví poslední půl století.