Kritizuje i nedostatek specialistů, podpory pedagogů, ochrany dětí a personálu v nočních hodinách; špatný je i vzhled ubytovacích prostor. Kromě dalších výtek se zpráva zmiňuje i o nedostatečné přípravě na život.

A to je hlavní kámen úrazu. I ředitelé ústavů připouštějí, že zařazení mládeže do běžného života se daří třeba jen z 15 procent. Hovoří i o tom, že do ústavů přicházejí potomci někdejších chovanců, což opět svědčí o neúspěchu začleňování.

Už průzkum ministerstva vnitra z roku 2007 ukázal, že vysoký počet odchovanců se do roka či dvou dopouští trestné činnosti. A to i přesto, že před nástupem do ústavu děti za sebou kriminální činnost neměly.

Další pak končí na ulici, jiní na drogách, u prostituce nebo se dostávají do systému jiné státní péče. Proto odborníci už léta volají po posílení terénních služeb s rodinami, které mají s dětmi problémy.

Poničené děti napospas

„Jsou často obětí hodně smutné situace v rodině a svým chováním, nebo agresí, reagují na dlouhodobě nepříznivý stav v rodině. Rodiče třeba nemají dovednosti, aby řešili problémy jinak než násilím, nebo nemají základní sociální návyky apod. Když už je dítě zcela poničené, tak ho držíme v instituci, v 18 vypustíme, ale pak necháme napospas?“ řekla Klára Laurenčíková, šéfka České odborné společnosti pro odborné vzdělávání.

Podle ní by se měla posílit zejména práce s ohroženými rodinami, protože v jiných zemích se systém včasné intervence, kdy se pomáhá rodinám v těžkých socioekonomických problémech, konají se rodinné psychoterapie apod., osvědčil.

Takový přístup by byl pravděpodobně i finančně méně náročný. Podle statistik z roku 2013 vyšla péče o dítě ve výchovném ústavu průměrně na 62 645 korun měsíčně, zatímco terénní práce s rodinou vyšla na 6780 korun. Nicméně ta je stále zanedbávána. Kromě toho chybí systém sociálního bydlení, protože i podle seriózních studií mají nevyhovující bytové podmínky na vývoj dětí špatný vliv.