„Byl to pokus poslat tam někoho na delší dobu a nastavit v sirotčinci pravidla. Aby zmapoval věci, které do té doby nikdo neevidoval, například zdokumentoval spotřebu,“ vyprávěla Právu Hodinářová po svém návratu do Prahy.

Její mise v sirotčinci skončila po šesti měsících předčasně: původně se měla o tanzanské děti bez rodičů starat do května, ale kvůli problémům s tamními úřady musela nakonec sirotčinec opustit už na konci ledna.

„Chtěla jsem odjet hlavně proto, že si myslím, že jsem pohodlná. Žiju si ve svém středoevropském pohodlí, prakticky celý život žiju v rodném domě. Byl to pro mě jeden krok k tomu, abych dospěla, i když člověk vlastně dospívá celý život,“ říká šestatřicetiletá vystudovaná hungaristka, která se v Praze živila jako lektorka a herečka v menším divadle. Do Afriky neletěla poprvé, měla za sebou už dobrovolnickou práci v Kamerunu, kde strávila několik týdnů.

Mama Maria

Sirotčinec, který byl po půl roku Češce domovem, se nacházel v obci Mahango v části Kajunjumele, zhruba čtyřicet kilometrů od města Mbeya.

„Poprvé jsme tam přijeli za tmy. Děti mě zmerčily, naskákaly na mě a bylo hotovo,“ popsala Hodinářová své první minuty mezi dětmi, pro které byla nejprve „mzungu“ (tedy „bílá“) a později „Mama Maria“.

Marie Hodinářová v tanzanském sirotčinci.

Marie Hodinářová v tanzanském sirotčinci.

FOTO: Foto archiv Marie Hodinářové

„Na rozdíl od českých dětských domovů byla v sirotčinci většina dětí, které už ani jednoho rodiče neměly, a staral se o ně třeba děda s babičkou. Jen specifické výjimky mají rodiče. Do sirotčince se většinou dostanou tak, že si jich všimnou lidi z vesnice,“ vyprávěla Hodinářová s tím, že zažila i malé děti, které na sobě nesly stopy sexuálního zneužívání příbuznými. „Přijetí dítěte do sirotčince zajišťuje církev, řádové sestry. Paradoxní na tom je, že vesnice se nachází v muslimské oblasti,“ poznamenala.

„Žádný problém“

Na místních obyvatelích ji udivovala především jejich ležérnost. „Některé věci vůbec neřešili, například organizace přesunu s dětmi. Jejich nejčastější slovní spojení je ,hakuna matata‘, tedy ,žádný problém‘, což je i název místního populárního alkoholického nápoje. Problém ale nastává, když má člověk za ty děti pocit zodpovědnosti,“ popsala Právu své pocity.

Za celou dobu pobytu podle svých slov pocit nebezpečí neměla, jen občas nepříjemné pocity. „Přece jen jsem tam byla samotná holka, navíc Evropanka. Stalo se mi třeba, že mě v městě nechtěli obsloužit, aniž bych jim dala své telefonní číslo,“ přihodila zkušenost.

„Nesměla jsem jít například na pole ve chvíli, kdy se tam oralo. Oráči by si totiž řekli o víc peněz, kdyby mě viděli. Řekli by si, že v sirotčinci mají bílou ženu, takže mají hodně peněz. Jim to takhle připadá logické,“ vzpomínala.

„Práce s dětmi byla dost složitá, protože většina z nich, a to ani ty starší, vůbec neumí anglicky. Je to zvláštní, protože od střední školy mají výuku kompletně v angličtině, a přitom jí nerozumí. Někteří se navíc zoufale bojí komunikovat. Autorita je nastavena silou, ve škole jsou běžné fyzické tresty, stejně jako doma. A pak přijede někdo z Evropy, který děti nebije, tak jim to samotným přijde zvláštní,“ řekla Hodinářová. Přiznala, že jeden z úkolů, a sice děti navyknout pravidelnému učení, se jí splnit nepodařilo.

Její bohulibá činnost ji nakonec málem přivedla do problémů s místními úřady, v sirotčinci totiž musela celou dobu pracovat nelegálně.

Kam se vydá dál?

„Měla jsem turistické vízum a s ním jsem nemohla pracovat jako dobrovolník. Jednu mou předchůdkyni tam dokonce přijeli sebrat, platila vysokou pokutu, ale mohli ji i zavřít. Během prvních tří měsíců jsem měla řešit pracovní vízum, ale nevyřešilo se vůbec nic,“ vyprávěla Hodinářová.

„Věc se řešila tak, že jsem si po třech měsících měla sbalit batoh, odjet za hranice a vrátit se zase jako turistka. Bohužel neseděly některé věci, na úřadech zjistili, že něco nehraje se samotnou registrací sirotčince. Dostala jsem vízum na další tři měsíce, ale opět jsem byla nechráněná a mohli mě kdykoliv sebrat,“ dodala.

Své mise vůbec nelituje. „Ačkoliv to zní jako klišé, viděla jsem skutečné problémy. Věci, které se dějí tady, mi přijdou marginální,“ uzavřela Češka, která už nyní přemýšlí o dalším africkém dobrodružství.