Článek
Soud vyhověl žalobě Miroslava Polívky, který si na předmětný pozemek nárokoval vlastnické právo s tím, že ho nabyl vydržením. Tedy že se o něj dlouhodobě staral v dobré víře, že je jeho vlastníkem.
Předmětný pozemek o výměře 400 metrů čtverečních sousedí s téměř desetinásobně rozlehlejší parcelou, kterou Polívkovi darovala v roce 1988 jeho babička.
Žádná patrná hranice mezi pozemky
Oba pozemky mají shodný travnatý povrch a v terénu není patrná žádná dělicí hranice. Rodina Polívků pozemky historicky užívala jako celek, aniž by je kdokoliv v minulosti upozornil na to, že jim část louky nepatří.
Až v roce 2011 přišla obec s tím, že si pozemek zabírá pro stavbu nového obecního úřadu s garáží pro hasičskou techniku.
V reakci na to Polívka podal žalobu s tím, že pozemek patří jemu, neboť splňuje zákonem stanovené podmínky pro jeho nabytí vydržením. Jednou z nich je, že má nemovitost v držbě nepřetržitě po dobu deseti let.
Soudní spor se táhl několik let. U obecných soudů Polívka s nárokem neuspěl s odůvodněním, že vlastník má znát hranice svého pozemku. Zastání našel až u Nejvyššího soudu v Brně, který předchozí rozsudky zrušil. Poukázal na to, že je třeba přihlédnout k postoji obce coby vlastníka takto držené části pozemku.
„Pokud léta užívání svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i jeho pozemek,“ vysvětlil v rozhodnutí Nejvyšší soud a vrátil případ znovu ke klatovskému soudu, který nyní obrátil.
„Soud v rámci nového posouzení věci akcentoval ten fakt, který byl trochu podceněn v předchozím průběhu řízení, a to že se v tom roce 1988 jednalo o převod pozemků mezi osobami nejbližšími, tedy mezi babičkou a vnukem,“ vysvětil samosoudce Martin Matějíček.
Neměl žádné pochybnosti
„Nelze tak nabyvateli vyčítat, že se nepřesvědčil o tom, jaké pozemky nabývá, v jaké výměře a v jakých hranicích. Zachování takovéto potřebné míry opatrnosti se vztahuje, respektive je judikováno, pouze ve vztahu k nabyvateli, který je nabyvatelem cizím. Tedy že pozemky nabyl například kupní smlouvou,“ dodal.
Dále upozornil na to, že se jednalo o pozemek, který žalobce znal odmala a vždy ho vnímal jako jeden celek. „Neměl tak žádné pochybnosti, že mu předmětná parcela po právu nepatří. Až v roce 2011, kdy si obec ověřovala majetek v katastru nemovitostí, byl současným starostou upozorněn na to, že by neměl být vlastníkem části toho pozemku. To už ale uplynula desetiletá vydržecí lhůta,“ uzavřel soudce.
Vzdát se nechtějí
To, že pozemek odjakživa užívala rodina Polívků, potvrdil před soudem bývalý starosta František Liška, který vedl obec od začátku 90. let minulého století do roku 2001. „Sekali tam trávu a sušili seno. Ani já jsem nevěděl, že část toho pozemku patří obci,“ prohlásil Liška.
Současného starostu Ivana Tesaře rozsudek zklamal. „Určitě se odvoláme. Jinak by mě lidi ve vsi sežrali. Už tak mají na mě vztek, nadávají mi, že jsem měl celou záležitost dávno skončit. Myslí si, že když starosta bouchne do stolu, je hotovo. Takhle to ale nefunguje,“ řekl Tesař.
Upozornil také na to, že kvůli soudnímu sporu je přerušeno stavební řízení. „Mohli jsme to postavit jinde, ale projekt nás stál už 25 tisíc korun, a navíc toto místo má výhodnou polohu. Náš právník mě ubezpečoval, že spor nemůžeme prohrát,“ uvedl starosta.
Nový obecní úřad chce postavit proto, aby objekt, ve kterém funguje ten nynější, mohl předělat na dům pro seniory. „Máme na to slíbenu dotaci od kraje. Navíc tím zajistíme několik pracovních míst pro místní občany,“ uzavřel Tesař.