Před třinácti lety přitom žila dnes padesátiletá žena spokojený život. S partnerem se jim narodila holčička, restaurace a dvě bistra fungovaly a všechno se zdálo být v pořádku.

„Jenže když bylo dcerce pět měsíců, lékař řekl, že musí na operaci srdce, jinak to nepřežije. Po operaci ležela dva týdny v umělém spánku, když ji vzbudili, byl tam problém. Nechtěla vůbec otvírat oči. Tři měsíce jsem s ní byla doma, a nakonec jsem to nevydržela a šla za neuroložkou. Ta zjistila, že dcera trpí epilepsií,“ řekla Právu žena.

Vzhledem k diagnóze muselo jít všechno stranou, podnikání se snažila řídit aspoň po telefonu, rozešla se s partnerem. Jenže do toho přišla další rána, ve třech letech lékaři u dívenky konstatovali těžkou mentální retardaci.

„Snažila jsem se s dcerou pracovat, často jsme bývaly po nemocnicích. Moje podnikání se tak nedalo udržet. V roce 2010 jsem skončila s dluhy 11 miliónů,“ přiznala.

Bez dcery i elektřiny

V této době došlo k další komplikaci. Ženina matka, která jí s dcerou pomáhala, si děvče po návratu z lázní nechala u sebe. „V tu dobu jsem byla v těžké situaci, doma mi nešla elektřina, kterou kvůli dluhům odpojili. Dluhy se mi podařilo vyřešit, ale moje matka mi dceru odmítla vrátit,“ sdělila.

Ve stejnou dobu se do věci vložil i otec dívenky a začal soud o opatrovnictví. Prvoinstanční soud v roce 2011 děvče svěřil matce. Jenže odvolací Městský soud v Praze rozhodl opačně a děvče svěřil otci. Matka i přes svou těžkou situaci boj o dceru nevzdala a podala návrh na změnu péče. Soud ale odmítl udělat jakékoli změny s důrazem na špatný zdravotní stav matky a její nezměněnou sociální situaci.

Žena krátce poté, co o dceru přišla, utrpěla mozkovou mrtvici. „Když jsem se dostala z nejhoršího, snažila jsem se ještě pracovat. Nastoupila jsem do cukrárny, bohužel tři měsíce jsem nedostala mzdu, a proto jsem odešla. Potom jsem musela na operaci s rukou a přes rok už jsem na nemocenské a skončím v invalidním důchodu,“ popsala.

Musí pryč z bytu

Kvůli zdravotním problémům žena nedokázala platit nájem v bytě. „Mám byt 3+1, bydlela jsem tam i se synem z předchozího vztahu, ten už se ale odstěhoval. Jeden pokoj navíc jsem držela pro dceru, kterou vídám jednou za čtrnáct dní a o školních prázdninách. Sociálka mi řekla, že musí mít samostatný pokoj. Jinak bych si našla něco menšího a levnějšího,“ vysvětlila žena.

Protože není s to nájemné, natož dluh splácet, rozhodla městská část o jejím vystěhování. „Vzhledem k mému zdravotnímu stavu počítám, že skončím na ulici. Mohla bych snad jít někam na ubytovnu, jenže tam si těžko budu moci brát dceru. Bez slušného bydlení o ni přijdu,“ nastínila neradostné vyhlídky.