O tom, jak fatálně změní život autonehoda, vypráví bývalý řidič rychlé záchranné služby, pan Martin (47) z Moravskoslezského kraje, jenž si nepřál zveřejnit celou identitu. Se záchrankou jezdil devatenáct let. Před dvěma lety v létě jel pod majákem se zapnutou sirénou k vážně popálenému muži. Předjížděl jiné auto, jenže to najednou odbočilo vlevo a sanitku to vymrštilo na betonový sloup.

Pro těžce zraněného Martina a jeho vážně poraněnou kolegyni musel tehdy do Rýmařova přiletět vrtulník. Pan Martin utrpěl těžká poranění v oblasti pánve a nohou, akutně ho operovali. Dýchal jen díky přístrojům.

Stabilizovaný. A co dál?

„To, že mě hasiči museli z trosek sanitky vystřihávat asi tři čtvrtě hodiny, znám jen z vyprávění. Dva měsíce jsem byl v bezvědomí. Potom jsem strávil skoro čtyři měsíce v Odborném léčebném ústavu Paseka a měsíc v lázních Klimkovice,“ svěřil se pan Martin specializovanému portálu www.pourazova-pece.cz.

Projekt Poúrazová péče, který podporují významné rehabilitační kliniky, vznikl letos v reakci na potřebu věnovat více pozornosti lidem, jako je pan Martin. Přináší čísla v souvislostech, další zpovědi pacientů, ale také svědectví zdravotnického personálu o tom, jak důležitá je pro návrat do normálního života rehabilitace bez otálení, bez čekacích lhůt.

Když jsem poprvé udělal šest kroků, tak to byla slávaMartin, invalida po nehodě

V okamžiku ji totiž může potřebovat kdokoliv z nás. Vždyť jen loni po nehodách utrpělo těžké zranění přes 2500 lidí a dalších 24 500 se dostávalo z lehkého zranění.

Učit se musel i otočení na záda

„V ústavu jsem začínal jako ležák. Učil jsem se třeba jen přetočit se na záda. Od té doby ale vím, jaká je to makačka pro miminko, když se učí pást koníčky. Na začátku jsem se nejvíce těšil, až si stoupnu k umyvadlu,“ dodává pan Martin.

Poté následoval vozík, chodítko. „Když jsem poprvé udělal šest kroků, tak to byla sláva,“ vzpomíná Martin.

Dnes je v invalidním důchodu a bohužel stále musí bojovat za to, co většina z nás vůbec neřeší. „Momentálně je problémem stabilita při chůzi a také bolesti. Bez nich už to asi nebude, ale proti tomu, co jsem zažil, se to už vydržet dá,“ říká statečně.

Tlačenka na kliniky

Špičková pracoviště zaměřená na rehabilitaci pohybového a nervového systému jsou také Kladruby a pražské Malvazinky. Oba ústavy se zapojily do projektu Poúrazová péče. „Největší problém rehabilitační péče u nás je ve včasnosti,“ potvrzuje Iveta Hrubcová, primářka z Rehabilitačního ústavu Kladruby.

„V Česku zkrátka není tolik odborných pracovišť, aby dokázala naplnit potřebu všech klientů,“ konstatuje v rámci projektu Poúrazová péče fyzioterapeut Rehabilitační kliniky Malvazinky Libor Skryja.

Studovala jsem, mám za pacienty odpovědnost a myslíte, že plat kolem dvaceti tisíc korun měsíčně v Praze je nějaké terno?fyzioterapeutka

Podle zdejších specialistů je problém také v tom, že někteří lékaři z urgentní medicíny člověku sice zachrání život, ale pak už se věnují dalším na životě ohroženým pacientům a neuvědomí si, že je třeba zmrzačeného člověka „poslat“ dále na kvalitní rehabilitaci.

Další potíž je ta, že kapacit je málo, a tak dostat místo na klinice a být zapsán na procedurách bývá o štěstí i osobních kontaktech. Když rehabilitace nezačne neprodleně, ze zraněného se může stát ležák či zdeptaný člověk na vozíku.

Terapeuty a maséry platí jako pokladní

Další věc je, že fyzioterapeuti a zdravotně-rehabilitační maséři mají na většině klinik výplaty na úrovni pokladních v supermarketu, a tak na mnoha pracovištích panuje u masérů a fyzioterapeutů značná fluktuace. O tom se ale nahlas nemluví, aby kliniky nepřišly o reputaci.

„Studovala jsem, mám za pacienty odpovědnost a myslíte, že plat kolem dvaceti tisíc korun měsíčně v Praze je nějaké terno? Byla jsem proto dva roky v zahraničí. Sem jsem se vrátila jen na skok a zase chci ven,“ říká třicetiletá fyzioterapeutka z Malvazinek.

Na vodoléčbě mají maséři kolem dvanácti patnácti tisíc. I když je to odborná práce s pacienty, platy mají na úrovni manipulantů v prádelně. Fyzioterapeutům a masérům se tak jen těžko věří, že o tolik rostou výplaty v Česku, jak se uvádí.

Přitom podle studií je právě tohle práce, kterou v budoucnu ani roboti nenahradí. I když i s robotickými zařízeními za více než tři desítky miliónů korun třeba v Kladrubech pracují, bez zkušenosti, pozornosti k danému zranění a citu terapeuta se žádná rehabilitace neobejde.

To, že se poúrazové péči na celorepublikové úrovni věnuje nedostatečná pozornost, nepřímo dosvědčuje i fakt, že ministerstvo zdravotnictví ani Úřad vlády nevědí, kolik vlastně léčba, rehabilitace a případně sociální podpora jednoho těžce zraněného po nehodě stojí. A že to nebude málo, naznačuje i odhad, že každý třetí Čech (39 procent) se již někdy stal přímým účastníkem dopravní nehody, 14 procent z nich bylo při nich zraněno. Vyplynulo to z průzkumu pojišťovny Generali.