Josefu Tibitanzlovou původně vůbec nenapadlo, že by mohla psát, ale chtěl tomu osud.

„Básně píšu opravdu dlouho. Dovedl mě k tomu jeden kolega v práci. Bylo mi osmnáct, jemu asi šedesát. Vždycky mi napsal báseň a chtěl, abych mu básní odpověděla. A tím jsem vlastně začala. Už jsem jich měla hodně, skoro na celou knížku, ale vnučka mi je spálila. Tedy — musím říct — že s mým svolením. Nejdřív jsem toho litovala, ale teď vím, že je to vlastně dobře. Protože jsem teď v RoSe začala psát znovu — o svém novém domově,” usmívá se Josefa Tibitanzlová.

Psaní bere také jako závazek, protože na výsledné verše se těší i ostatní obyvatelé domova. Někteří bývají dokonce básněmi paní Tibi, jak jí všichni nazývají, „podpláceni“.

„Pán tady se odmítal koupat. Když mu ošetřovatelky slíbily, že mu pak přečtou básničku ode mě, tak se vykoupat nechal. Tak to mě těší, že to lidi baví,“ podotýká.

Dřív paní Tibitanzlová pracovala v pojišťovně na Staroměstském náměstí v Praze. Tam jako mladá psala o lásce a právě v zaměstnání také poznala o 16 let staršího manžela, se kterým má dceru a syna.

I když vyrůstala na chudém pražském Žižkově, i když se její rodiče rozvedli a i když — byť jako malá — zažila II. světovou válku, je velmi pozitivní, což se odráží i v její tvorbě. Tu dnes bere také jako procvičování paměti a mozku.

„Paní Tibi je úžasná dáma plná elánu. My tu poezii podporujeme. Tím se dostaneme od všech různých nemocí a od reality. Díky veršům paní Tibi se nad to povzneseme,“ řekla pro Novinky ředitelka rezidence Marta Dietrich Dvorská.