V těchto dnech finišujete politickou kampaň pro druhé kolo senátních voleb. Čím se odlišuje od prvního kola?

Snažím se motivovat voliče k tomu, aby šli volit i ve druhém kole senátních voleb, už v prvním kole byla účast nízká, ve druhém bývá obyčejně ještě mnohem nižší. A vyjadřuji vděčnost nejen svým voličům, ale i těm, kteří vůbec k volbám šli. Jsem jim vděčný za to, že jdou alespoň volit, lidé si neustále stěžují, že nemohou nic změnit, a pak ani nejdou k volbám. Jako v tom starém židovském vtipu, kdy pan Kohn chce vyhrát v loterii, ale lístek si nekoupí…

Kdo z neúspěšných kandidátů do senátních voleb vás podpoří ve druhém kole?

Mám podporu přítele Harapese z hnutí ANO, naše hesla se trošku prolínají. Jeho heslo bylo „kultura do politiky“ a mé je „vraťme politice smysl“. A snad i někteří voliči kandidáta KSČM ing. Fraňka budou volit spíše levici než pravici.

Jak vnímáte svého protivníka Jiřího Růžičku (nestraník za TOP 09 a STAN s podporou KDU-ČSL)?

„Je to možná zvláštní, ale já si ho velmi vážím. On je skvělým ředitelem jednoho z nejlepších gymnázií v zemi, pochopil hned v roce 1989, kam se bude rozvíjet střední vzdělávání v Evropě, a ví, že jediným lékem na strach z budoucnosti je investovat do vzdělání. Rozcházím se s ním v tom, že on přejímá staré pravicové klišé, podle něhož svobodu jednotlivce ohrožuje stát. Dnes ji ohrožuje moc nadnárodních korporací, které jsou mocnější než státy. Stát je naopak stále více nástrojem obrany práv občanů před nelegitimní a nekontrolovatelnou mocí globálních korporací.

Pokud se stanete senátorem, co budete chtít změnit?

Obecně chci přispět k tomu, aby zůstal zachován směr legislativy, který byl nastolen v demokratických státech po vítězství nad nacismem – méně diskriminace, občanská práva všem, integrace, inkluze, podíl všech občanů na bohatství společnosti – symbolem budiž třeba slavný projev Martina Luthera Kinga „Mám sen“ ze 60. let. A domnívám se, že tento směr, který podporuji po celý život, je ohrožen.

Mnoho politiků parazituje na strachu vyvolaném uměle třeba z uprchlíků, společností se valí nový populismus, který na sebe bere formu „neonacionalismu“, nebo dokonce „neorasismu“, jak vidíme například v Maďarsku. Myslím, že Senát je pojistka, že se kolo legislativního procesu nezačne točit zpět.

Pokud jde o specifické zákony, myslím, že je třeba rychle napravit to strašné podhodnocení učitelů, a to nemyslím jenom v ekonomickém smyslu, ale i ve smyslu společenské úcty, která jim patří. Nejenom zvýšit plat učitelům – to rozhodně a rychle – ale i větší úctu k jejich povolání, které je klíčové ve věku globalizace.

Soukromé vlastnictví obsahuje vždy závazek k veřejnému prostoru, v němž je situováno, a je povinností vlastníka se o něj starat. Václav Bělohradský

A pak mám svoje malé „legislativní hobby“, jestli to mohu tak říci. Chci přispět k tomu, aby nebylo možné vlastnit nějakou nemovitost a nechat ji zchátrat tak, aby snižovala kvalitu života v celé čtvrti. Často se dokonce ty zchátralé budovy stávají sídlem kriminálních živlů, v jedné z nich na Praze 6 prý policie objevila varnu pervitinu.

Radnice by měla mít právo si zanedbaný objekt přivlastnit, eventuálně si ho sama zrenovovat a pak vymáhat peníze exekučně na majiteli. Soukromé vlastnictví je ve veřejném prostoru a je třeba respektovat zájmy těch, kteří v tom veřejném prostoru žijí.

Po konci studené války jsme měli vyhlásit řešení krize třetího světa za absolutní prioritu, tam přece se vedla studená válka.

Vy jste zmínil také uprchlickou krizi, existuje nějaká cesta, jak ji vyřešit?

Je to problém, který nelze vyřešit stavěním plotů proti uprchlíkům, nelze ho řešit uvnitř národních států, je to krize celoevropská a celosvětová. Dříve, než začneme diskutovat vážně o řešení té krize, musíme odpovědět na tuto otázku: obnovíme zhroucené státy Středního východu a celé Afriky? Jsme toho schopni? Po konci studené války jsme měli vyhlásit řešení krize třetího světa za absolutní prioritu, tam přece se vedla studená válka. Místo toho jsme vyhlásili za prioritu přechod na tržní ekonomiku postkomunistických zemí, to byla chyba. Obnova zhroucených států třetího světa vyžaduje nějaký „Marshallův plán“, ale v jakém politickém rámci bude možné ty státy obnovit, to je zastrašujícně složitá otázka.

Jak by případný senátorský post narušil váš dosavadní profesní život?

Domnívám se, že by to nebyla zase takové změna, i nadále bych zůstal politickým publicistou. Popisu a analýze politických procesů jsem se věnoval celý život, jak na univerzitě, tak ve veřejném prostoru, nyní bych se jich účastnil.

Jaké si dáváte ve druhém kole senátních voleb šance?

Převaha protikandidáta je drtivá, považoval bych za úspěch, kdybych získal alespoň 30 % hlasů.

Často používáte pojem „blbá nálada“ Čechů. Máte pocit, že tato nálada trvá, i když se české ekonomice nyní daří?

Dneska si vyčítám, že jsem výraz „blbá nálada“ v kampani použil, příliš to připomíná formulaci Václava Havla z roku 1997. Já jsem tím ale chtěl říct něco jiného. Označuji tím slovem spíše psychologické důsledky rozkolu mezi občanskou společností a politickým systémem, který charakterizuje český národ. Občanská společnost vnímá politický systém jako predátorského vetřelce, proti kterému je třeba se bránit; a politici naopak vnímají občanskou společnost jako nepřítele, který strká nos do něčeho, čemu nerozumí. I dnes, kdy Česká republika má nízký státní dluh, dobrý ekonomický růst, nízkou nezaměstnanost, pevnou měnu, přebytkový rozpočet, zlepšený výběr daní, převládá ve společnosti přesvědčení, že je všechno špatně. Bylo by dobré být na sebe také trochu hrdý, nezdá se vám?

Negativní vztah k politice se u lidí formoval už za Rakouska-Uherska a přetrval pak jak v období první republiky, tak po jejím rozpadu, po nastolení komunismu, po zklamání z roku 1968 a následné normalizaci. To znechucení politikou je naše národní charakteristika.