Evropská komise nedávno představila návrh nového azylového systému, který opět počítá s kvótami pro přijímání uprchlíků. Česká politická reprezentace je vytrvale odmítá, stejně jako vlády některých dalších zemí. Prosadí si nakonec Brusel kvóty silou? A pokud ano, mohou je vůbec jednotlivé státy technicky dodržovat?

Velmi pochybuji o tom, že by to Evropská komise mohla prosadit. Tento svůj závěr opírám o předpokládané odmítnutí ze strany Polska, Slovenska a Maďarska a naději, že se Sobotkova vláda bude chovat tak, jak si přeje většina české veřejnosti.

Podstatný argument je i odmítavý postoj francouzské vlády. Navíc celkově není Evropská komise v situaci, aby mohla členským zemím vnucovat tak vnitropoliticky kontroverzní rozhodnutí, jako je pravidelné přijímání migrantů. Nechce-li dále urychlovat erozi EU, tak se Komise omezí na apely a koalici těch zemí, které jsou ještě ochotné migranty přijímat. Zmíněná nemožnost technického provedení plánů Komise jenom posiluje dojem nepravděpodobnosti prosazení kvót.

Nebude ale přerozdělování uprchlíků podle nějakého klíče mezi evropskými státy nakonec nevyhnutelné?

Nevyhnutelné to bude pouze tehdy, když evropské vlády neudělají to, co bylo od samého počátku nevyhnutelné. Myslím tím uzavření hranic a zavedení kontrol, při nichž se ze záplavy hospodářských migrantů budou striktně vybírat skuteční utečenci.

Klíčová je pro Evropu dohoda s Tureckem, to ale požaduje zrušení víz do schengenského prostoru. Brusel připouští, že by to bylo možné. Umíte si představit takový scénář?

Velmi dobře si umím představit, že EU bude dělat to, co „umí nejlépe“, a sice hrát o čas a pokusí se celý proces rozkouskovat a protahovat. Nezávisle na tom je pro mě velmi zneklidňující, že na špičce některých evropských států stojí vůdci, kteří zřejmě postrádají pud sebezáchovy. Kdybych nepoužil toto vysvětlení, tak bych je totiž musel podezírat z toho, že při plném vědomí a kvůli nevýhodné smlouvě s partnerem, o kterém vědí, že je bude nutit k novým a novým ústupkům, vystavují svoje země závažným dlouhodobým rizikům. Abych pojmenoval alespoň jedno z mnoha, upozorním na skutečnost, že po zavedení bezvízového styku by Turecko opustilo velké množství Kurdů, kteří by přinesli svůj národnostní konflikt do Evropy. Náš kontinent ale opravdu nemá zapotřebí dále zvyšovat riziko teroristických atentátů.

Turecko dokonce hrozí, že pokud mu nebude vyhověno, dohodu zablokuje. Vydírá Ankara Evropu?

To je veřejné tajemství. Turecko dlouhodobě pracovalo na tom, aby konstelaci vydíratelnosti Evropy vytvořilo. Tomu sloužilo řízení migračních proudů, ať již lidí déle žijících v Turecku, nebo tam nově přicházejících. To by však nestačilo. Samotný akt vydírání však umožnili teprve evropští politici sami, protože se snažili vyhnout nevyhnutelným rozhodnutím: důsledné kontrole anebo i zavření hranic. Odmítne-li politik udělat rychlá a přímočará rozhodnutí, musí je vyrovnávat náhradními, a proto také méně působivými opatřeními. V důsledku tohoto záplatování stoupá pravděpodobnost, že buď cíle, v tomto případě omezit množství přicházejících migrantů, vůbec nedosáhne, anebo bude nakonec stejně donucen udělat opatření, kterému se chtěl původně vyhnout. Jeho celkové politické a finanční náklady však budou mnohem vyšší, než kdyby na samém počátku zvolil účelné řešení. Zde není prostor toto téma podrobně rozebírat, ale Institut 2080 formuloval k problematice migrace detailní návrhy.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání Práva