Někomu se tento systém může zdát trochu děravý, protože ho děti de facto mohou využívat. „Na dceru jsem platil do jejích 27 let. Měl jsem ale pocit, že prodlužuje studium hlavně kvůli těm penězům,“ posteskl si Pavel M. Dnes je jeho dceři 30 let, školu nakonec nedokončila a našla si práci. „Nikdy nebyla studijní typ, bylo mi jasné, proč to dělá,“ dodal muž. Svému dítěti posílal měsíčně přibližně pět a půl tisíce korun. Rozvedl se, když dceři bylo 14 let.

KOMENTÁŘ DNE:
 Konec starých časů - Rozdělení politického prostoru na pravici a levici už neplatí, píše Václav Klaus ml. Čtěte zde >>
 Síla klidného pohrdání - Nesouhlas s chováním politiků lze vyjádřit elegantněji než házením vajec, všímá si Saša Mitrofanov. Čtěte zde >>

Peníze jen na nájem

Především se mu nelíbilo, že dcera si ke studiu našla brigádu, tudíž nějaký příjem měla, stále však požadovala výživné. Přivýdělek jí pokryl jenom náklady na nájem. „Dá se říct, že vyživovací povinnost končí až v okamžiku, kdy je člověk schopen sám pokrýt všechny náklady na život,“ řekla Novinkám Lenka Kužvartová, mluvčí Okresního soudu Plzeň-jih.

Zmiňované dceři z vydělaných peněz po zaplacení nájmu nic nezbylo, nemohla se tedy uživit a otec musel výživné platit dál. „Nejde o to, že bych jí nechtěl dát ani korunu, to vůbec ne. Jde ale o princip,“ tvrdí Pavel M.

Nebyl čas na brigádu

Podobnou situaci z druhé strany zažila osmadvacetiletá Karolína P., která se vzdělávala do svých 27 let. „Studovala jsem práva. Na školu jsem nastoupila až ve 22 letech, předtím jsem cestovala. Bylo to hodně náročné, neměla jsem čas ani pomyšlení na nějakou brigádu,“ vysvětlila. Otec jí ale po 26. narozeninách nechtěl posílat další peníze.

Přitom šlo o jeden poslední rok a dívka se skutečně připravovala na budoucí vysněné povolání. Nechtěla z otce tahat peníze, jak si myslel on, ale svoje neměla a matka se starala o další dvě děti.

Záleží na různých faktorech

Otec Karolíny P. nakonec peníze skutečně přestal posílat. Rodině se naštěstí podařilo z něj vždy po třech nebo čtyřech měsících dlužnou částku dostat. „Až na promoci uznal, že moje studium mělo smysl a peníze mi právem patřily,“ dodala Karolína P. Otec na ni měl platit přes dva tisíce korun měsíčně.

Statistické údaje za rok 2014 z webu justice.cz ukazují, že průměrná částka alimentů se pohybuje mezi třemi a čtyřmi tisíci korun. Záleží však na mnoha faktorech. Například dcera Pavla M. měla hodně aktivit, ve volném čase navštěvovala drahou taneční školu, alimenty se tedy logicky zvedly. Karolína P. naopak téměř žádné volnočasové aktivity neměla, stačily jí peníze na základní potřeby.

Výše výživného se vypočítává pro každého člověka individuálně. Hledí se na současnou situaci jak rodiče, tak i dítěte. „Při určování výživného se dokonce bere v potaz, zda se rodič bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání či majetkového prospěchu,“ doplnila Kužvartová.

Výživné může platit i třetí osoba

V České republice bylo v roce 2014 stanoveno 2287 matkám a 20 741 mužům platit výživné na své dítě. Obecně platí výživné spíš muži, jelikož dítě je většinou svěřeno do péče matky. Někdy ale může být povinnost výživného určena i jiné osobě než rodiči. To se však stává výjimečně a řádově nejde za jeden rok o víc než deset osob.

Průměrná výše stanovené částky výživného soudem se liší podle věku dítěte. Na nejmenší děti do pěti let platili v roce 2014 otcové 2244 Kč, na potomky ve věku 6-10 let to bylo 2815 Kč. Na děti od 11 do 14 let platili 3187 Kč a pro nejstarší kategorii od patnácti výš byla průměrná částka 3513 Kč. Matky platily vždy přibližně o polovinu méně.

Za posledních pět let padl nejvyšší počet nařízení placení výživného v roce 2010, kdy byla tato povinnost stanovena téměř 30 tisícům lidí. Od té doby počet klesl a drží se průměrně kolem 28 tisíc ročně.

Nemusí vždy ale platit jeden z rodičů. Například v roce 2011 otěhotněla na Plzeňsku nezletilá dívka s nezletilým chlapcem. Vyživovací povinnost byla určena jejich rodičům (prarodičům narozeného dítěte). Jelikož jejich děti nebyly výdělečně činné, těžko by rodinu uživily.