Tvrdí, že Syřané se do evropské kultury snadno začlení, a sám je toho příkladem. Řadu let vede v Praze obchod s lahůdkami z rodné země a z Libanonu, jeho zákazníci jsou převážně Češi.

„Arabů je v České republice jen malá komunita. Moc jich nechodí,“ řekl Právu. A až jeho přízvuk naznačil, že čeština není jeho rodným jazykem. I bez arabských zákazníků se jeho oleje, sardinky, arabské chleby, pomazánky, fíky, káva, falafel nebo hummus prodávají dobře.

Až tak, že si Trabulsi může dovolit ještě před Vánoci v centru Prahy vedle už otevřeného krámu ve Vodičkové ulici, pojmenovaného podle původního názvu jeho rodného města Homs, Emessa, otevřít další prodejnu.

Na obchod dohlíží sám se svou ženou a osobně obsluhuje zákazníky. Ti si také právě pozorný přístup Trabulsiho chválí. Na odbytu zboží z arabských zemí nezměnily nic ani současné protimuslimské nálady.

O rasismu slyšel až v Evropě

„Jsem křesťan, ale nejsem ortodoxní,“ řekl Murhaf Právu. „V Sýrii jsme vedle sebe žili křesťané, muslimové, židé. Nikdy nebyly žádné problémy. Hned vedle kostelů stály mešity. Žádný rasismus ani náboženské problémy nevznikaly. O nich jsem začal slyšet až tady v Evropě,“ dodal.

Islám respektuje a mrzí ho, že Češi házejí muslimy do jednoho pytle s radikály. „Radikálové jsou nenormální lidé, nevyznávají žádnou víru,“ podotkl. Připomněl tak útoky v Paříži, které v něm i jeho rodině vyvolaly velkou lítost. Sám však věří v českou policii, že by podobnému zločinu v tuzemsku zabránila. Jeho krajané prý nemají se začleňováním v Česku žádné problémy, ve velkých městech v Sýrii to fungovalo podobně jako tady.

„Lidé ze Sýrie neutíkají pro legraci. Oni utíkají před válkou, před řezáním hlav, před hladem. Není tam co jíst, nevyrábí se, nepěstuje. Většina lidí, co sem přijde, chce jen mír,“ řekl Právu.

S žádostí o pomoc se na Trabulsiho obrátily už dvě syrské rodiny. „Byli to lidé, kteří měli politický azyl. Pocházeli z mého rodného města Homsu. Poradil jsem jim, aby dodržovali české zvyklosti a tradice,“ dodal. I přesto by ale podle jeho mínění Evropa otevřít brány všem uprchlíkům rozhodně neměla.

Obchodník se domnívá, že tak 80 procent lidí ze současné migrační vlny se za Syřany vydává a hledá pouze ekonomické výhody. Chování Arabů, kteří se nechtějí přizpůsobit zdejším zákonům, ostře kritizuje. Domnívá se, že pokud se jim evropské způsoby příčí, mají hledat azyl v muslimských zemích.

Češi pomáhali i ve škole

„Ti, kteří jedou do Evropy, se musí přizpůsobit evropským zákonům. Když vy pojedete do Saúdské Arábie, tak také nemůžete pít alkohol na ulici a podobně. Proč tedy nedodržují naše zákony tady?“ nelíbí se mu.

Migrační vlnu podle něj zastaví jen vyřešení situace na Blízkém východě. Osud Sýrie závisí hlavně na rozhodnutí mocností USA a Ruska – ty jediné podle Trabulsiho mohou konflikt zastavit.

Mrzí ho, že se do situace už dřív Západ nevložil. „Proč nezastavila Evropa ten kořen terorismu? Financování? Kde se tam vzaly nové toyoty, tanky? Kdo to tam dovezl?“

S manželkou, dospělým synem a dvěma dospívajícími dcerami žije v Česku trvale od roku 2005. Úplně poprvé ale zem navštívil už v roce 1986, když zde absolvoval kurz rentgenování svarů trubek. O dva roky později se vrátil na další rekvalifikační kurz a od té doby se do Česka vracel i s rodinou na letní prázdniny.

„Zamiloval jsem si českou zemi, hodně jsem si o ní četl. Měl jsem rád Čechy, se kterými jsem tu pracoval,“ řekl Právu. Začal podnikat, v Sýrii a Libanonu zastupoval několik česko-slovenských firem.

Nakonec se rozhodl sem přestěhovat trvale. V té době ho však ještě nic nenutilo, v jeho zemi panoval mír – do konfliktu chybělo šest let. „Chtěl jsem lepší podmínky pro děti. V Evropě byly lepší možnosti pro studium,“ vysvětlil. Ještě netušil, že návštěvy rodné země, kde zůstal stále zbytek rodiny a přátelé, bude muset utnout. Od roku 2011, co v Sýrii začala válka, už své příbuzenstvo ani kamarády neviděl, z rodné země odejít nechtějí. „Oni si zvykli na tu situaci tam, nemají lepší možnosti,“ podotkl Trabulsi.

Však ani jeho začátky v Česku neproběhly bez problémů. Dlouho například nemohl najít prostor pro svůj obchod, jako cizinci mu nechtěli poskytnout pronájem. Děti měly o poznání lepší start. Strýc, který v ČR rovněž žije, jim sehnal učitelku češtiny. Pomocné ruky se jim dostalo i ve škole.

„Bylo mi deset let a začal jsem chodit do české školy. Nikdy jsem se nesetkal s žádným rasismem, naopak mi všichni pomáhali,“ řekl Právu Trabulsiho dvacetiletý syn. Češtinu nyní ovládá stejně dobře jako svůj rodný jazyk.