Jedním z navrátilců ze začátku 90. let je i jednašedesátiletý Vladimír Petráček, který svůj nový domov našel spolu s početnou skupinou dalších volyňských Čechů, v dnešním městě Ralsko na Českolipsku. Jedná se o město, které bylo součástí stejnojmenného vojenského prostoru spravovaného okupační sovětskou armádou.

„Rozhodnutí se vrátit nebylo těžké, hlavním důvodem byl Černobyl. V době jeho výbuchu jsem sice pracoval v Polsku, ovšem po roce jsem se vrátil zpět. V té době už bylo jasné, že se jedná o velkou katastrofu. Vadilo mi zejména to, že jeden den se mohly jíst brambory, druhý den zase nemohly, a takhle to bylo u spousty potravin,“ připomíná své hlavní důvody k návratu nastávající důchodce, který žil v Malé Zubovščině, ta je od nechvalně proslulé elektrárny vzdálena přibližně 60 kilometrů.

„K návratu nás vyzval sám prezident, odjížděli jsme v několika skupinách. Ubytovali nás v opuštěném městě Kuřívody, které je dnes součástí Ralska. Když jsme přijeli, tak tu nebylo nic. Například v celém městě fungoval pouze jeden obchod, kde si ale majitel, který neměl konkurenci, určoval ceny, jaké chtěl,“ vzpomíná na začátky volyňský Čech.

Doktoři vyráběli dlaždice

Samotný návrat se však neobešel bez hořké příchuti. „Měli jsme například dostat byt 3+1, ty ale nebyly, a tak jsme dostali pouze 2+1. Větší problém ovšem byl v tom, že i když jsme byli oficiálně pozváni, na české občanství jsme čekali jako řadoví cizinci pět let,“ uvádí příklad Petráček.

Po návratu přece jen chvíli pochyboval, jestli má zůstat: „Ze začátku jsem nad tím přemýšlel, daleko hůře na tom ovšem byli třeba doktoři nebo učitelé, ti totiž začali na stejné startovací čáře, a tak, přes své vzdělání, začali se všemi ostatními pracovat v továrně na dlaždice. Dvě nebo tři rodiny se dokonce vrátily“.

Po čase si ovšem na život ve své „nové“ vlasti zvykl. „Všichni, co jsme se vrátili, jsme uměli česky, jelikož i doma jsme mluvili česky. Samozřejmě, že jsme nemluvili perfektně. Naši předci odjeli na Ukrajinu v 19. století, v této době také zamrzl náš jazyk. Když se objevila nová věc, kterou jsme potřebovali nějak nazvat, tak jsme její název buďto přebrali z ukrajinštiny, nebo jsme si to slovo i vymysleli,“ vypráví s tím, že například místo odbočit používali slovo zvracet.

I po více než dvaceti letech v České republice však Petráček přiznává, že číst je pro něj daleko snazší v azbuce.

Těší se na důchod

Po opuštění továrny na dlaždice pracoval jako obsluha čerpací stanice až nakonec zakotvil na místě městského kotelníka. „Tato práce mi vyhovuje, protože jsem sám svým pánem a můžu si udělat čas na své koníčky,“ připomíná sympatický šedesátník, který si v Kuřívodech koupil jeden z opuštěných domků, který přes deset let rekonstruoval.

„Myslím si, že Kuřívody zachránili „volyňáci“. Vždyť jak by to tady vypadalo, když by tu skoro nikdo nežil. Dopadlo by to jako támhleta hrůza,“ tvrdí a ukazuje vybydlenou budovu bývalé prádelny, z jejíž střechy se tyčí už poměrně vzrostlé břízy. „Ta prádelna byla v době, kdy Sověti odešli, úplně nová, nenašlo se pro ni ale uplatnění, a tak si z ní každý vzal, co potřeboval,“ doplňuje.

Budova bývalé prádelny, která stojí v bezprostřední blízkosti pozemku pana Petráčka.

Budova bývalé prádelny, která stojí v bezprostřední blízkosti pozemku pana Petráčka.

FOTO: Lukáš Silný, Novinky

Sám pan Petráček se už těší důchod. „I když se teď ukázalo, že poslední vlastník kachlíkárny za nás jeden rok neplatil sociální pojištění, tak snad se to podaří nějak vyřešit,“ poukazuje na to, že přesun do Česka prostě nebyl bezproblémový.

V důchodu se chce věnovat zejména rodině a svému pokladu - před rokem si koupil motocykl Dněpr K-650 se sajdkárou, s níž se účastní srazů veteránů. „Ještě bych si ale chtěl koupit i K-750, ta má silnější motor,“ směje se.

Svou situaci by s volyňskými Čechy, kteří doposud na Ukrajině zůstali, nesrovnával. „My jsme měli domluvenou podporu a dostali jsme byty. Mohli jsme si také vzít své osobní věci. Záleží na situaci, ale návrat bych jim doporučil zejména v případě, že mají za kým jít a mají představu, co tady budou dělat,“ upozorňuje.

Jedno ví ale určitě, nikdo z volyňských Čechů, kteří už v Česku jsou, se na Ukrajinu nebude chtít vrátit. „Ukrajina je zničená,“ uzavírá s poukazem na současný ukrajinský konflikt.