Jak se stalo, že se český lékař dostane do Jordánska a operuje syrské uprchlíky?

V rámci programu MEDEVAC pod patronací ministerstva vnitra jsme byli v Nemocnici Na Bulovce osloveni, zda bychom se zúčastnili humanitární pomoci syrským uprchlíkům v Jordánsku. V misi byl potřeba především dětský ortoped, protože dosud byli v misích operováni jen dospělí pacienti. Děti přitom trpí konfliktem více než dospělí. Jako vedoucí lékař dětského ortopedického oddělení jsem účast v této misi považoval za svou profesionální povinnost.

Považujete českou pomoc za nutnou?

Považuji, protože privátní zdravotní systém v Jordánsku neumožňuje syrským uprchlíkům bez finančních prostředků přístup k jiné než základní zdravotní péči. Ta specializovaná je pro ně tudíž nedostupná.

S čím jste se tam nejčastěji setkával?

Většinou s následky zranění - čerstvá zranění byla již ošetřena v rámci základní pomoci. Byla to především tzv. ztrátová zranění, kdy chyběly například celé úseky kostí a přilehlé svaly. Setkali jsme se i s typickými vrozenými vadami, které u nás léčíme ihned po narození, jako je tzv. koňská noha vtočená nebo vrozené vykloubení kyčlí. Ty kvůli konfliktu nemohly být patřičně v Sýrii léčeny.

Jak tato zranění vznikla?

Podle dostupných informací především po výbuchu tzv. barelových bomb, které způsobují právě velká ztrátová poranění kostí, svalů a kůže.

Měl jste k operacím v Jordánsku zázemí?

Pracoval jsem ve dvou nemocnicích. První z nich byla vyloženě charitativní a byla určena pro spíše jednodušší výkony, druhá byla privátní s podstatně lepšími podmínkami. Práce byla složitá, protože naše standardy ohledně asepse na operačních sálech a v dalším ošetřování jsou mnohem přísnější. Museli jsme velmi improvizovat, protože dostupnost chirurgických nástrojů a zařízení, která jsou u nás samozřejmostí, byla v místních podmínkách problematická.

MUDr. Chomiak s jedním z dětských pacientů

MUDr. Chomiak s jedním z dětských pacientů

FOTO: Archiv

Nakonec se ale vždy vše nějak vyřešilo, i když za cenu prodloužení operačního programu. Dalším problémem bylo, že hned následující den i po složité operaci se pacienti nebo rodiče ptali, kdy už půjdou domů - tedy do uprchlických táborů - a bývalo složité jim vysvětlit, že je nutná následná péče, jako jsou převazy nebo výměna sádrové fixace. Naštěstí se nám dařilo pacienty v nemocnici podle potřeby udržet. Další léčení už zajišťuje lékař, který vystudoval medicínu na Slovensku a je o stavu pacientů plně informován, tudíž neočekáváme problém ani v jazykové bariéře, ani v odborné péči.

Hrozilo i vám nebezpečí?

Ne, nehrozilo, Ammán a celé Jordánsko jsou normálně fungující město a země, kde život běží normálně a srovnatelně s Evropou. Pouze vnímání času je trochu jiné - dochvilnost zde v běžném životě nehraje zásadní problém, ale nedochvilnost je nakonec nahrazena obrovskou štědrostí a pohostinností.

Jaká je situace tamních běženců? Hrozí jim v jejich domovské zemi smrt, nebo utíkají kvůli ekonomické situaci?

K tomu je těžké se vyjádřit, když jsme přímo Sýrii nenavštívili. Zda jim hrozí bezprostředně smrt, to nevím, ale nemají kde bydlet, protože jejich domovy byly většinou kompletně zničeny. Myslím, že jejich útěk je vyloženě nutností, aby mohli žít v únosných základních životních podmínkách. Obecně jsou Syřané považováni i v Jordánsku za velmi pracovitý a podnikavý národ, takže pokud by mohli zůstat ve své zemi, tak by asi dokázali zajistit svým rodinám standardní životní podmínky.

Kdo podle vás nejčastěji utíká?

Podle toho, co jsme viděli, jsou to celé rodiny s dětmi. Rodiny jsou početné, což je v muslimských státech zcela přirozené.

Jak vypadají utečenecké tábory? Jaké jsou v nich podmínky?

Tábory jsme nemohli navštívit, ale podle zpráv našeho velvyslanectví v Ammánu - které nám bylo v čele s velvyslancem Petrem Hladíkem velmi nápomocné - jsou to víceméně autonomní společenství, kde jsou základní potřeby uprchlíků zajištěny na humanitární bázi: bezpečnost, základní lékařská péče, stravování, hygiena. Jinak se tam již formuje fungující tržní společnost například s malými obchůdky. Zajímavé je, že přes velmi těžké životní podmínky měly všechny rodiny, se kterými jsme se setkali, fungující mobilní telefony.

Co říkáte na to, že česká veřejnost většinově odmítá přijímat tyto uprchlíky?

Můj názor je, že toto odmítání vychází z předsudků a obavy před islamismem, který by mohl negativně ovlivnit naši společnost. Ve skutečnosti jde však jen o jiné náboženské vyznání, které není nikomu vnucováno. I v Jordánsku vedle sebe v poklidu žijí a respektují se muslimové a křesťané arabské národnosti. To, že může být i toto náboženství zneužíváno určitou skupinou lidí k prosazování svých zájmů i v naší zemi, je jiným problémem.

Všechny uprchlíky, se kterými jsem se setkal, jsem vnímal jako normální mírumilovné lidi, kteří pouze trpí neutěšenou situací ve své zemi a potřebují pomoc. Na druhé straně by asi měly být v rámci Evropské unie stanoveny počty uprchlíků, aby jednotlivé státy podle svých ekonomických možností mohly uprchlíkům zajistit kvalitní zázemí.

Doc. MUDr. Jiří Chomiak, CSc. pracuje na Ortopedické klinice Nemocnice na Bulovce od 1. 11. 1995. Specializuje se na dětskou ortopedii. Je průkopníkem Ponsetiho metody při léčbě vrozené vady známé pod názvem „golfová noha“ v České republice. Od roku 2010 organizačně zajišťuje centrum FIFA na Ortopedické klinice. Tým z Nemocnice Na Bulovce byl v Jordánsku od 6. do 15. května, provedl 28 operací (14 ortopedických, 14 plastických), polovinu pacientů tvořily děti.