Každé sté dítě v Česku se narodí s poruchou autistického spektra. Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jde o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí, kdy dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Stejný osud potkal i Jakuba, který navštěvuje 6. ročník speciální třídy základní školy v Úvalech u Prahy. Pro mnohé překvapivě se nadchl pro florbal.

„U těchto dětí je to spíš výjimečné, když je něco takhle zaujme, ale jeho florbal strašně baví. Začali jsme navštěvovat kroužek nedaleko ZŠ Běchovice, v jejichž týmu Kuba hrál a kam jsem s ním chodila na každý trénink. Jenomže po půl roce, v neděli před turnajem, přinesly děti petici, že tam Jakuba nechtějí,“ popsala čtrnáct dní starou událost Michaela Turková, maminka Jakuba.

Podle rodičů kazí hru

„Rodiče se sešli před halou a podle trenéra se strhla hádka, kdy rodiče křičeli, že jejich děti nenastoupí, pokud bude hrát Jakub. Že ho tam nechtějí, protože jim kazí hru. Do toho začaly děti stresem brečet. Hrůza. Ale náš trenér nechtěl na takový nátlak přistoupit, ale protože to vypadalo, že tým Běchovice nenastoupí, dal Jakuba do jiného týmu. Nakonec do šaten přišla polovina dětí z týmu a nastoupily,“ popsala reakci rodičů dětí z týmu Marie Růžičková, ředitelka neziskové organizace Kroužky.cz, která flor­balové tréninky pořádá.

„Pikantní a zároveň hezké je, že sice už nevím, jak dopadly Běchovice, ale celý turnaj vyhrál tým, kam byl přeřazen Kuba. Trenér ví, na jaké úrovni hraje. Kuba byl spokojený a nikomu se nic nekazilo,“ dodala Růžičková.

Ovšem rodiče dětí z kroužku jsou rozezleni a žádají po ředitelce, aby Jakuba vyřadila, nebo jejich děti přestanou na florbal chodit.

Jakub hraje florbal půl roku a je nadšený. Nyní jen nechápe, proč přestali trénovat jeho spoluhráči

Jakub hraje florbal půl roku a je nadšený. Nyní jen nechápe, proč přestali trénovat jeho spoluhráči.

FOTO: archiv rodiny

„Přiřadili jste do kroužku Jakuba Turka, který, jak jsme si nedávno potvrdili, má autismus, jenž vyžaduje speciální přístup z mnoha ohledů. Chlapec nechápe smysl hry, kterou destruuje, na děti je v šatně vulgární, a ty tomu nerozumí. Děti tedy před turnajem sepsaly petici a většina rodičů se rozhodla je v tom podpořit. Děti, nebo jejich většina, i nadále hodlají kroužek bojkotovat za předpokladu, že chlapec na hodinu přijde,“ píší rodiče v dopise ředitelce.

Trenér s ním nemá problém

Vyřazení chlapce však podle ní nepřichází v úvahu. „Kdo si takovou diskriminaci dnes dovolí? S tím jsem se za patnáct let nesetkala. Nebudeme ho vylučovat. Ročně vyloučíme z kroužků, kam chodí patnáct tisíc dětí, tak pět dětí, a to jsou opravdu zlobivci, u nichž nepomůže ani domluva s rodiči. U Jakuba podle lektora nebyl vůbec žádný problém. Po celou dobu s ním na tréninku vždy byla matka nebo někdo z příbuzných. Nezlobil, je uzavřený a hraje na nízké úrovni, ale nebyl s ním jediný problém,“ řekla Právu ředitelka Růžičková.

Tento přístup jí schvalují i odborníci s tím, že veřejné lynčování autistických dětí je i pro ně nepříjemnou novinkou.

„Každé autistické dítě je jiné, poruchy a postižení se projevují různě, a tak doporučení, jak na malého autistu, nelze dávat v obecné rovině. Většina kolektivní sporty nemá ráda, nerozumí jim a kolektiv jim nedělá dobře. Ale když si takový sport oblíbí, je to obrovské plus. A pokud se objeví problémy, je třeba, aby je řešili dospělí. Aby rodiče takového dítěte informovali trenéra a ten ideálně aby vysvětlil dětem, o co jde. Co od tohoto spoluhráče mohou čekat, co je třeba nad jeho síly,“ radí Pavla Hradecká, odborná konzultantka a diagnostička z Asociace pomáhající lidem s autismem.

Podle ní, pokud by chlapce někdo vyloučil za to, že je autista, šlo by skutečně o diskriminaci. „Ale i takové hromadné lynčování je nepochopitelné ze strany dospělých,“ diví se Hradecká.

„Kuba této situaci nerozumí, což si říkám, že je na druhou stranu dobře. Jen se mě ptal, kde jsou další děti, proč jich je na tréninku tak málo. Vážím si přístupu trenéra i ředitelky. A pokud jde o argumenty rodičů, jsou to výmysly. Na hodinách se nikdy nic nestalo a v šatně občas mluví sprostě, ale to všechny děti, a nejde přímo o nadávky,“ dodává matka autistického hráče.