„Jsem tady už deset let. Dělám soboty, neděle, na pracovní dobu se nehledí, volno mám tak jednou za měsíc. Ale vydělám si. Měsíčně tak kolem padesáti tisíc, někdy i více. Mám větší plat než mnozí Češi,“ říká osmatřicetiletý Oleksandr, který pracuje v české stavební firmě specializované na izolace velkých budov.

„Většinu peněz posílám rodičům a sestře. A teď bych tady měl se vším seknout a rukovat do války?“ dodal Oleksandr.

Jeho kolega-jeřábník souhlasně přikyvuje: „Poštu si nepřebíráme. S rodinami můžeme komunikovat přes internet, poštu nepotřebujeme. Několika mým kamarádům, co dělají i na jiných stavbách po Česku, už povolávací rozkaz přišel. Kdo ví, kde je jim teď konec.“

„Mám malou stavební společnost. Děláme tady patnáct let. Žiji zde i s manželkou a dětmi. Na Ukrajinu jezdíme za příbuznými o prázdninách, ale jinak už patříme sem, do Čech. Vždyť stavíme a děláme rekonstrukce pro Čechy a některým českým dělníkům také dávám práci. Nedávno jsem si na úvěr pořídil dodávku, děláme od nevidím do nevidím. A teď se mám nechat zabít někde u Doněcku?“ tvrdil pětačtyřicetiletý Igor, zrovna když na Praze 3 vykládal pytle se stavebním materiálem.

Ještě větší strach mají jejich ženy

Ještě více než ukrajinští muži v Čechách se nyní pošty děsí jejich ženy, ať už Ukrajinky, nebo Češky.

„Mému muži už přišel povolávací rozkaz, ale nevíme, kam se obrátit, aby nemusel a neměl z toho problémy,“ píše jedna z nich na diskusním fóru o Ukrajině.

„Nám ještě nic nepřišlo, ale strašně se toho děsím. A taky nevím, jak reagovat, kdyby ho povolali. Nechce tam jít, vždyť je to nelogický!“ reaguje další z diskutujících pod jménem Lenka.

Kolují zde také obavy, že pokud se konflikt na Ukrajině bude ještě prohlubovat, začnou povolávací rozkazy chodit i ženám.