Podvrženými materiály na dně Černého jezera zmátla StB celý svět

A média? Ta na to StB skočila. Až po letech vyšlo najevo, že šlo o dezinformační kampaň a dokumenty jsou falza.

Dřevěné schránky s údajnými dokumenty nacistické provenience opustily Prahu nikoli koncem války, ale až v poledne 20. června 1964. Kolem třetí hodiny ráno následujícího dne je pracovníci StB pod rouškou tmy potopili na dno největšího přirozeného českého jezera, kde bedny čekaly na své objevení.

Za necelý měsíc už byly opět na suchu a přímo před kamerami nic netušícího štábu Československé televize se odehrálo předem připravené představení. Na starosti je měl důstojník StB Ladislav Bittman, který stál už u zrodu nápadu, jak pomocí "náhodně objevených" válečných dokumentů ovlivnit západoněmecké veřejné mínění i politiku.

Celá akce se zrodila díky náhodě: populární publicistický pořad Zvědavá kamera měl kvůli reportáži kritizující třídní hledisko při přijímaní studentů potíže, a tak jeho tvůrci hledali nějaké nekonfliktní téma. Narazili přitom na pověst o šumavském jezeře, jehož voda prý má zázračné konzervační vlastnosti.

Poprvé se reportéři spolu s potápěči vypravili na Šumavu už v dubnu 1964, a již tehdy nechyběl mezi žabími muži Ladislav Bittman. V pověstmi opředeném Čertově jezeře ale místo dokonale zakonzervovaného těla hraběnky i s kočárem nebo kompletního svatebního průvodu objevili jen několik bedýnek s válečnou municí, kterou poté pyrotechnici zneškodnili.

Nález ale inspiroval Bittmana ke zpravodajské hře, kterou schválili Sověti i nejvyšší československá místa. Pod záminkou, že se na místě budou konat vojenská cvičení, se musel televizní štáb vrátit zpátky do Prahy a v tehdy novém dezinformačním oddělení Státní bezpečnosti začali připravovat podvržené bedny.

Listiny pocházející například z nacistického Říšského hlavního bezpečnostního úřadu pak dodala sovětská tajná služba. Nestihla to ovšem včas, takže na dno Černého jezera (leží jen 1,5 kilometru od Čertova jezera) putovaly oné červnové noci roku 1964 bedny plné prázdných papírů.

Začátkem léta se štáb Zvědavé kamery na Šumavu vrátil a už 3. července objevili potápěči, mezi kterými opět nechyběl Bittman, pod hladinou pět beden. Na hladinu je s až teatrální opatrností vyzvedli potápěči pražského hasičského sboru a 14. července 1964 tajemné schránky zamířily, samozřejmě za bedlivého dozoru kamer, zpátky do Prahy.

Tam je v dalších týdnech "zkoumali" odborníci ministerstva vnitra, kteří konečně dostali z Moskvy i netrpělivě očekávané archivní dokumenty. "Šokující obsah beden" představil 15. září 1964 ministr vnitra Lubomír Štrougal na tiskové konferenci, na níž nechyběli zahraniční novináři.

Ani u nich přitom objev nevzbudil žádné podezření, o necelý rok dříve totiž v Toplitzkém jezeře na jihu Rakouska objevili bedny plné falešných bankovek, ukrytých tam koncem války nacisty. Skutečný příběh, který nebyl tajemstvím ani v Československu, tak posloužil k vytvoření falešné legendy, nad kterou téměř nikdo nepochyboval.

Několika členům štábu Zvědavé kamery sice přišla vstřícnost komunistické bezpečnosti podezřelá, nakonec ale i je přemohla touha po "sólokapru". Do světa tak v září 1964 vypustili informace z archivních dokumentů, 20 let ukrytých v sovětských archivech, které například vlivným lidem v západním Německu - mimo jiné spoluzakladateli Sudetoněmeckého krajanského sdružení Emilu Franzelovi nebo poslanci za FDP Siegfriedu Zogelmannovi - připomněly jejich válečné "hříchy".

Výsledky akce Neptun také pomohly rozpoutat kampaň proti promlčení válečných zločinů (mělo se tak stát 20 let po skončení války) a západoněmecká vláda musela po diplomatickém nátlaku prodloužit promlčecí lhůty o pět let. Dezinformační akce StB tak byla ve své době úspěšná, po srpnu 1968 ale její hlavní aktér Ladislav Bittman emigroval do Spojených států, kde prozradil nejen řadu agentů komunistické tajné služby, ale také pravdu o bednách ze šumavského jezera.